Porod dvakrát jinak

Chtěla bych se podělit o zážitky z porodu v této porodnici. Začala bych ale raději svým prvním porodem.
Naše první dítě se narodilo v jiné porodnici. A byl to spíš negativní zážitek. Už je to přes dva roky a stalo se to takhle…
Jednoho dne v září na mě asi v 5 hodin ráno přišlo podivné „bolení“. Jelikož jsem i přes varování své tchýně, že mě bude bolet břicho den před tím snědla přezrálé hrušky, myslela jsem, že to je po těch hruškách a nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Byla jsem doma sama, protože můj muž tenkrát pracoval jako řidič pro soukromou pekárnu a právě v tu dobu jezdil někde s „rohlíkama“ po Praze. Když už jsem byla na oné místnůstce po několikáté a bolest v břiše se spíš stupňovala než aby odeznívala, tak mi to došlo.
V pár minutách jsem byla opravdu vyděšená k smrti. Ne proto, že mě bolelo břicho, ale protože jsem byla doma sama. Všichni moji sousedé jako by se smluvili a odjeli. A ten můj chlap taky v čudu. Volala jsem mu na mobil a domluvili jsme se, že jak jen to půjde, pojede domů.
Dorazil v osm hodin ráno. To už mě tak bolelo břicho a všechno tam dole, že mě musel i obléknout, protože já jsem celou tu dobu, co byl pryč chodila kolem stolu a hekala a hekala a vůbec mě nenapadlo, že bych se taky mohla obléknout. Když jsme vyjeli autem do nejmenované porodnice, měla jsem už kontrakce po 5 minutách a jízda autem mi to zrychlila na 3 minuty.
Dojeli jsme do nemocnice, dobelhali jsme se na porodnické oddělení. Zazvonili jsme na zvonek příjmu a otevřela sestra, která se zeptala, co tady chceme. Manžel povídá, že budeme rodit. Tak na nás hodila pohled typu pane bože, já už jsem měla jít domů….
Jelikož jsme byli domluveni, že můj muž bude u porodu se mnou, odvedli ho kamsi pro nemocenské oblečení, já jsem se musela převléknout do nemocniční košile a dalších alespoň 20 minut se mnou jiná „příjemná“ sestřička sepisovala anamnézu. Bylo mi opravdu zle, bolestí už jsem nemohla už ani mluvit, opírala jsem se čelem o dlaždičky a chladila si alespoň hlavu. Celou dobu jsem musela stát a sestřička mi připadala, že se snad u sepisování anamnézy učí psát na stroji všemi deseti. Trvalo to opravdu dlouho.
Potom jsem si měla lehnout na lehátko kvůli nahrávání ozvů našeho miminka. Sestřička mi píchnula provokačku, navlékla mi pásy kolem břicha a upnula je suchým zipem. Asi se jí zdálo, že jsou ozvy pomalé nebo co, protože mi zahýbala břichem ze strany na stranu.V ten okamžik jakoby mi projela tělem kudla. Opravdu jsem myslela, že mě snad někdo párá. Dodnes mi můj muž, který chvilku před tím vstoupil už řádně oblečen za mnou, připomíná ten hrozný výkřik, který ze mě vyšel. Nejsem žádná třasořitka, ale tohle byla opravdu bolest, kterou jsem už potom nikdy nezažila. Cítila jsem jak se ve mně miminko pohnulo směrem dolů a silně mě to nutilo tlačit. Nedalo se to nijak ovlivnit. Tlačilo mi to prostě samo. Sestřička volala pana doktora jakýmsi interním telefonem, snažila se ze mě strhat ty pásy. Ale suché zipy držely opravdu pevně. Jelikož se miminko dralo ven opravdu vehementně, na porodní sál jsem nemohla jít, ale museli mě nést.
Přišel pan doktor, já zatlačila, pan doktor mě nastřihl a naše Barunka byla venku. Jaká to úleva, myslela jsem si. Poporodní peripetie jako šití, píchnutí injekce k vypuzení placenty, čípky a tak dál bylo celkem k vydržení.
Miminko mi odnesli, manžel se mohl dívat jak ji myjí, vysávají vodu ze žaludku a já nevím co ještě jí tam prováděli za „úkony“. Pak mi ji přinesli zavázanou do uzlíčku ukázat a zase ji odvezli. Dostala jsem ji k sobě druhý den na pokoj. Upozorňuji, že mi nikdo neukázal, jak mám správně kojit, také jsem kojila jenom 6 týdnů. Malá v noci plakala. Jelikož jsme byli na pokoji dvě, nechtěla jsem tu druhou paní budit, tak jsem malou chovala a nosila ji dokud zase neusnula. Za to jsem dostala taky vynadáno. Že prý mám nakojit a zase ji dát do postýlky. Že brečí? To se nedá nic dělat.
Ani nevíte, jak sem se těšila domů. Byla tam taková hodná sestřička. Říkala mi, vezměte ji k sobě do postele, na chvilku, ona potřebuje teplo. Zahřejte ji. Tak jsem to udělala. Malá opravdu přestala plakat. Když se vystřídaly směny, dostala jsem od jiné sestry vynadáno, že to se nesmí. Co kdybych ji zalehla!!!! Dokud jsem v porodnici, zodpovídá za mě ona. Jak nádherné a povzbuzující……do klidu jsem se dostala opravdu až doma a trvalo mi nějaký čas, než jsem přestala myslet na personál této porodnice.
Tak. A pak jsem po roce a půl znovu otěhotněla. Okamžitě jsem dala najevo svůj nesouhlas rodit opět v této porodnici. Co na tom, že tam zrenovovali interiér či co. Rozhodla jsem se, že před tím, než porodím, pojedu se podívat jinam. No a nejblíže se mi zdála porodnice v Mladé Boleslavi. Tak jsme se tam s manželem rozjeli. Jaký to rozdíl!!!!
Uvítala nás vrchní sestra podáním ruky, čímž mě naprosto ohromila. Pořád se usmívala, zodpověděla naše dotazy, nabídla kávu. Potom jsme tam jeli ještě měsíc před plánovaným porodem sepsat porodopis, aby mě nemuseli obtěžovat při bolestech, což jsem opravdu ocenila. Zúčastnili jsme se také předporodního kurzu, což byla podmínka k účasti mého muže u porodu. Vrchní sestra nás provedla porodnickým oddělením, ukázala nám možnosti ulehčení porodních bolestí, jako jsou žebřiny, vana s masážní sprchou, hopsací balóny, žíněnky…byli jsme se podívat i na porodním sále. A stále ty úsměvy na rtech, příjemné jednání. Při odchodu nám popřáli aby se nám tu líbilo, až sem přijedeme povít děťátko.
Pak přišel porod.
Od pondělka od rána mě provázely bolesti. Vždycky jen jednou a jenom trošku. Protože jsem poslední dva měsíce brala tablety proti tvrdnutí břicha a potom mi je paní doktorka vysadila s tím, že už se miminko může narodit, že už je hotové, tak jsem si říkala, to bude asi tím. Pak se ale bolesti začaly zvětšovat a intervaly zkracovat. Pořád mi to ale připadalo málo, jako by ty bolesti nebyly dost velké. Byli jsme ještě s mužem na nákupech a s malou Barunkou na procházce. Večer v 6 hodin už jsem řekla manželovi, že pojedeme domů pro věci, necháme malou u babičky a pojedeme do porodnice. Jestli to budou jen poslíčci, tak mě pošlou domů. Jeli jsme pro tu tašku a zase ta jízda autem!!! Cestou zpátky už jsem měla kontrakce po 12 minutách a když jsme v 7 hodin vyjížděli od tchýně do porodnice. Už jsem měla bolesti po 5 minutách. Ale pořád se mi zdálo, že to není „ono“. Manžel byl z toho notně nervózní, protože u prvního porodu mě s bolestmi nezažil, protože přijel již skoro k hotovému. Pořád mě povzbuzoval, abych dýchala jako pejsek a že už to bude, že to není možné, čímž mě opravdu přivádělo k smíchu. Jeli jsme po dálnici docela rychle, byli jsme v porodnici v půl osmé.
Manžela si opět vzali stranou, aby se převlékl. Na příjmu mě vyšetřila sestřička a byla jsem otevřená na 5 centimetrů. Opravdu hodná sestřička Kateřina mě naučila jak dýchat při bolesti a jak dýchat když bolest ustoupí. Natočila mi taky ozvy, ale zeptala se mě, jestli chci u toho ležet na zádech nebo na boku. A taky mi řekla, jak dlouho to bude trvat. Je opravdu uklidňující, když vás informují o tom, co vám budou dělat a proč a jak dlouho to bude trvat.Žádná provokačka, žádná nepříjemná sestřička, jen úsměv, klid a pohoda.Chvíli na to přišla paní doktorka, podívala se do mě zrcadly a to už jsem byla otevřená na 8 centimetrů. Sestřička mě oholila a dala mi klystýr. Řekla mi, že až budu vyprázdněná, abych za ní přišla, že půjdeme na sál. Já se stále divila, jak můžu jít na sál, když to je pořád ještě málo… jenže tím klystýrem se všechno nějak zrychlilo a já šla ze sprchy rovnou na sál.
Takže zavolali mobilním telefonem paní doktorku. Na porodním sále bylo příjemné přítmí, jen paní doktorka rozsvítila, aby se mohla podívat, kde mám jizvu po předchozím nástřihu. Píchli mi vodu, mezitím se paní doktorka, sestřička a můj muž také připravili na sál. U porodu asistovalo několik sestřiček. Malá Žanetka se narodila 9. 10. 2000 ve20.25 hodin.
Když se malá narodila, dali mi ji na bříško. Byla tak teplá a přitom heboučká. Už na porodním sále mi ji zkusili dát k prsu, ale nějak se jí nechtělo pít. Manžel se pak šel podívat, co s ní dělají. Žádné mytí, žádné pumpování žaludku, žádné trubičky do nosu. Zvážili a změřili ji, zabalili ji do plínek a dečky a manžel ji přivezl za mnou na porodní sál ve vyhřívané postýlce. Byla v ní stejná teplota jako v mém bříšku. Takže byla jako „doma“, jen neplavala ve vodě.
Paní doktorka mě nastřihla, takže mě potom ještě šila, což už byla menší nepříjemnost než porod i když to trošku štípalo. Cítila jsem se neskonale šťastná, že máme zdravou holčičku, i když se narodila na 37 týdnu. Dvě hodiny jsme s manželem ještě strávili spolu na porodním sále, sestřička mi několikrát měřila teplotu a tlak.
Z porodního sálu mě odvezl až na pokoj zdravotní bratr, který se také usmíval, ačkoliv by určitě nejradš trávil čas jinak než na porodním sále.
I sestřičky a páni doktoři na oddělení šestinedělek byli skvělí. Byla jsem pod neustálým dohledem a moje malá také. Vyšetřovala ji každý den dětská doktorka se sestřičkou a ortoped. Protože Žanetce byla opět zima, dostala jsem na ni ještě jednu peřinku, aby se zahřála. Mohla jsem ji mít také u sebe v posteli, takže byla pořád v teploučku.
Maminky si musely měřit teplotu, sestřičky nám měřili každý den ráno tlak. Naučili mě tady jak správně kojit a jak pečovat o prsy, takže doufám, že to vydržím. Jelikož jsem si vybrala pokoj s nadstandardní péčí, mohla jsem si „dovolit“ vymoženosti jako jsou televize, lednice a výběr ze 4 jídel k obědu a k večeři. Na skladbu a kvalitu jídel si opravdu nemohu stěžovat. Vaří tam dobře a porce jsou opravdu velké. Návštěvy můžou v této porodnici až na pokoj a v nadstandardním pokoji jsou o hodinu déle. Dochází sem i paní fotografka, takže máme holčičku vyfocenou ještě v porodnici. Před odchodem z porodnice nás sestřička poučila, jak si počínat s miminkem doma, co po šestinedělí, jak pečovat o sebe i o miminko v prvních dnech a týdnech… a samozřejmě i potom. Při odchodu se s námi rozloučili jako staří známí a my jsme s pozdravem od pana primáře „přijďte zas“ a s úsměvem na rtech odjeli domů.
Každé mamince, která se rozhodne, že chce rodit v této porodnici, to vřele doporučuji. Prostředí a personál je to opravdu skvělý. Lepší už to snad ani být nemůže.
Chtěla bych touto cestou poděkovat paní doktorce Strakové za to, že díky ní jsem změnila názor na porod a poznala, že to nemusí být zase až tak „hrozné“. Také bych chtěla poděkovat sestřičce Katce, o které ani nevím, jak se jmenuje příjmením. Vím jen, že pochází z Opavy. Díky ní a tomu, že mě naučila jak dýchat při bolestech a jak se uvolnit, aby miminko postupovalo na svět rychleji, jsem poznala, že i personál může být jiný než nabručený. A v neposlední řadě panu primáři za jeho vtípky a stále veselou náladu. A ostatnímu personálu porodnického oddělení i oddělení šestinedělí. Byli jste opravdu skvělí. Děkuji vám za sebe, za manžela, za dcerku i za ostatní pacientky, které byly stejně nadšené jako já a nemají tu možnost prezentovat se na internetu a pochválit tak veřejně vaši porodnici.

Stáňa Šolcová a Žanetka Nešpůrková