porod

Ne, a ani jsem v dobe, kdy mne na sale konecne nechali, uz o ten mic nestala, protoze jsem uz byla po tech 12 hodinach bolesti unavena. V dobe, kdy jsem o nej mela zajem, me nechali na pokoji oddeleni (jak vy pojmenovavate sestinedelek). Balon jsem uvedla jen jako priklad. Me spise vadilo to, ze na te stredecni exkursi nemluvili pravdu. Tam rikali, ze otcove mohou byt u porodu. Ale zapomeli rict, ze jen tehdy, otevira-li se rodicka. Pokud se neotevira, je umistena na oddeleni, a tam tatove nesmi.
Byla to moje chyba, ze jsem se naivne domnivala, ze porodni sestry mi budou radit jak cvicit, jak dychat a jak si pomahat od bolesti a ze mi budou psychicky pomahat, kdyz porod je nejen fyzicka ale i psychicka zatez. Myslela jsem si, ze ta sestra, ktera nam ukazovala ty cviky na te exkursi, bude nam ty cviky a dychani ukazovat i pri porodu. Ze prvni dobu porodni budu cvicit, sprchovat se a pritomny manzel mi bude masirovat zada v tom predporodnim (tam, kde zacinala exkurse) pokoji a v druhe dobe pujdu tlacit na sal. Teoreticky jsem byla na porod pripravena, precetla jsem si nekolik knizek, byla na prednasce v POMADu (tam jsem si ale pripadala jak v prodejne zdravotnich potreb, a ne jak na prednasce) a cvicila jsem tehotenske cviky. Kdyz ale prisla hodina H, nevedela jsem nic a sestry se nemely k tomu, ze by mi neco vysvetlovaly.
V dobe, kdy jsem uz mela bolesti a krvacela jsem, mi vzdy na sale jen natocili ozvy popr. prohlidli a se slovy, ze se neotviram poslali zpet na pokoj na oddeleni, ze mam lezet, protoze bych se mohla po te injekci, kterou mi pichli, vybulit. Manzelovi rekli, ze na oddeleni se mnou byt nemuze, protoze neni doba navstev. A tak jsem prvnich 11 hodin porodu protrpela na pokoji. Kolegyni, ktera uz mela po porodu, prevezli jinam, takze jsem tam v druhe polovine uz byla sama. Snazila jsem se lezet, ale stahy me vzdy vytahly z postele, dosla jsem k parapetu a zapirala se o nej. Jak moc jsem si prala mit u sebe manzela a opirat se o neho. Kdyz me na 4. pokus vraceli z porodniho salu a rekli mi, ze mam prijit zase za dalsich 6 hodin, rekla jsem sestre, ze uz to nevydrzim, ze me to uz moc boli, rekla mi, ze si mam na pokoji davat sprchu. To jsem delala, ale mela jsem strach, ze ve sprse ondlim a ze me najdou az prinesou veceri. Po dalsi hodine jsem uz mela 4 stahy za 15 minut a predstava, ze na sal mam jit az za 5 hodin me desila. Bala jsem se tam jit znovu, ze me zase poslou zpet. Zavolala jsem manzelovi. Prijel a sel na sal se mnou. Sice ho tam nepustili, ale mne ano. A zavolali doktora. Ten me vysetril a zacal prohmatavat bricho tak dlouho, az mi praskla voda. V tom prisla sestra a zacala, co to jako ma znamenat. Doktor byl najednou maly a se strachem rekl, ze to prasklo samo. Bylo mi jasne, kdo tady rozhoduje. Prece jen sestra byla starsi nez doktor. Po odtoku vody jsem uz na sale mohla zustat. Sestra od manzela vybrala 500 Kc a pustila ho za mnou do pripravny. Kdyz jsem v bolestech sla z pripravny, rekla jsem sestre, bud at mi daji epidural nebo at me vezmou uz tim cisarem (Den pred tim, nez jsem zacala mit bolesti, jsem byla u sestry na oddeleni sestinedelek 3x merit tlak. Porad byl vysoky a sestra rekla, ze nejlepsi bude, kdyz jeste v ten den odrodim, protoze tlak 170/110 je nebezpecny. Rekla, ze mi na pokoj posle doktora, ale nikdo neprisel,ani vecer, ani v noci. V noci jsem zacala mit bolesti a krvacet. Ale sestricka na sale se bala jit pana doktora vzbudit. Pana doktora jsem videla az rano, kdyz uz jsem sla na porodni sal potreti. Rekl, ze jestli se nerozrodim do obeda, bude nejvyssi cas na cisare. A ted uz bylo 15 hodin!) Cekala jsem, ze mi rekne uklidnujici vetu, ze se uz zacinam otevirat a ze to dokazu odrodit normalne a pichnou mi ten epidural nebo aspon tu druhou variantu, ze uz jdu na cisare. Misto toho sestra odsekla: „To by chtel kazdy.“ Pak jsem si lehla, napojili me na ozvy a jen mi druha sestra (ta byla lepsi, ale pred tou dominantni si nedovolovala nic rict) rekla, ze se nemam propinat. O nejakem tlaceni ci o tom jak mam dychat zatim nebyla rec. Po nejake dobe me posadila do kresla a dala mi podpurny kyslik. Kdyz jsem rekla, ze tu bolest uz nevydrzim, tak mi znovu rekla, ze se nesmim propinat. O tom, ze bych mohla jit aspon do sprchy, nerekla nic a ja si myslela, ze s temi sondami na brichu a kyslikem tam uz ani nemuzu. Byla jsem rada, ze manzel je pri me. Drzel me za ruku a pri kazdem stahu mi rikal: „Nepropinej se a dychej (ikdyz jsme nevedeli jak, vse co jsem si cetla, jsem najednou zapomela a ani jsem nevedela v jake fazi porodu jsem)“. Pak prisly sestry znovu. Mela jsem si znovu lehnout a manzela odvedly pryc. Ani jsem neprotestovala, protoze jsem si myslela, ze kdyz ho odvadeji, tak uz asi jdu na cisare. Jenze pak jsem lezela a nikdo nic nerikal a kdyz uz jsem lezela asi hodinu, a porad nic, uvedomila jsem si, ze o cisari nikdo nic nerekl. Jedine, co me v ten moment napadlo, proc manzela odvedli a pritom me neoperuji, bylo, ze mu urcite rekli, ze dite umrelo a ze se mnou je uz to tak zle, ze uz nema cenu operovat. Bala jsem se zeptat a trnula hruzou. Po nejake dobe ale sestra promluvila. Rekla: „Jeste vydrzte, pan primar uz jede.“ A ja na to nedovedla odpovedet, protoze me zase jen napadlo, ze je moje predtucha asi pravdiva, proc by jinak jel primar! Po dalsi pul hodine prijel starsi pan, prohledl me a rekl: „Neni nac cekat, diteti se nevede dobre, pristoupime k cisarskemu rezu.“ Najednou jsem byla stastna, ze dite jeste zije, na stranu druhou se mu ale nevedlo dobre! Pak mi dali neco podepsat (jak jsem uz mela asi nejaky sok, protoze jsem se tresla a mela jsem rozmazane videni – mozna to byla reakce na to, co mi pichli, ale to nevim, protoze mi nikdo nerekl, co mi davaji do tela), pry tam bylo napsano, ze mi rekli, ze pujdu cisarem (ale tech vet tam bylo vice) a sla jsem na operacni sal. Tam se mi predstavila nejaka pani (bohuzel jmeno jsem v tu chvili zapomela) a zacala se me vyptavat, jake jsme si vybrali jmena, jestli vime, jestli to bude kluk nebo holka. A ja najednou mohla mluvit, strach se postupne rozpadal a ja byla stastna, ze je tam nekdo, pro koho jsem clovek, pro koho nejsem jen nejaky pripad, ze nekomu stojim za to, aby se mi predstavil a aby se se mnou bavil a uklidnil me. Moc te pani timto dekuji. Kdyz uz mi odvedli manzela, aspon nekdo tam byl se mnou. Dokonce se me zeptali, jestli chci celkovou nebo jen lokalni anestezi. Celou dobu jsem byla presvedcena, ze narozeni musim videt, ale v ten okamzik jsem rekla, at mi daji to, co bude rychlejsi, protoze jsem vedela, ze diteti se nevede dobre. Ted uz vse slo rychle a narodila se nam zdrava holcicka. Z papiru, do ktereho jsme zapisovala cas kojeni, jsem se pak docetla, ze jsem uz mela zkalenou plodovou vodu a ze mala mela pupecnikovou snuru kolem krku.
Chtela bych tedy podekovat byvalemu panu primarovi, ktery prijel, rozhodl a porodil mi dite, protoze jinak bych asi matkou nebyla. A taky bych chtela podekovat sestricce s tmavymi dlouhymi vlasy a brylemi z oddeleni sestinedelek, ktera se o me celou noc po porodu starala (bez bryli jsem na jmenovky nevidela).
Vsem ostatnim maminkam preji, aby u porodu mely nekoho lepsiho nez sestricky, ktere byly u mne.
Asi bych na porod mela jine vzpominky, kdyby u me byla ta mlada sestricka ze Slovenska, protoze ta, na rozdil od svych starsich kolegyn, se se mnou bavila, ptala se me jak se citim, … Proste je mi ted lito, ze k ranu ji skoncila smena a ja nemohla rodit s ni. Takhle po vysloveni slova “porod” se mi vybavi ty skoro 2 hodiny strachu, kdy mi odvedli manzela a nikdo mi nerekl, proc tam jen lezim.
Pro priste uz vim, ze budu hledat porodnici, kde bude vic nez jeden doktor a v pripade toho, ze v patek mi nameri nejake hranicni hodnoty, mi je o vikendu alespon prekontroluji a nereknou mi, ze mam pockat az na pondeli a ze kdyz mi reknou, ze by bylo lepsi odrodit jeste dnes a ze za mnou posilaji pana doktora, tak on opravdu v ten den prijde, abychom zase nerodili na posledni chvili. Najdu porodni asistentku, se kterou se domluvim na tom, ze u mne bude po celou dobu porodu a bude mne informovat, co se mnou delaji, co hodlaji delat a co by mi v dany okamzik doporucovala. A najdu si porodnici, kde bude moci byt otec u celeho porodu (samozrejme respektuji vyjimku na operacnim sale), (myslim si, ze ho tam na tu hodinu a pul pustily jen proto, aby si vyuctovaly poplatek a ne proto, ze by mely pocit, ze mi tam muze byt napomocen a do dnes nechapu, proc musel pryc, kdyz pan primar tam jeste nebyl a ja tam musela cekat sama bez manzela).
Proste priste se budu vice snazit, abychom si porod uzili jako rodina, a ne jen byli radi, ze jsme to nakonec ve zdravi prezili.