Stakonice v roce1997

Přepisuji sem kousek mého příspěvku z diskuse o nemocnici v Litomyšli. Ale vzhledem k tomu, že je to o nemocnici Strakonické, patří to spíšesem.
Rodila jsem 2x a mohu trochu posoudit rozdíly. Poprvé (v r. 1988) se se mnou nikdo moc nebavil.
Při druhém porodu jsem přišla do porodnice o týden dopředu (díky umělému oplodnění mne brali jako rizikovou a podle místního gynekologa jsem přenášela, tudíž hospitalizace nutná. Marně jsem mu vysvětlovala, že mi medikací protáhli cyklus a tudíž VÍM, že jsem otěhotněla ne 14., ale 22. den cyklu a NEPŘENÁŠÍM.)
Vybrala jsem si porodnici ve Strakonicích (můj první porod hrůzy byl v Klatovech - pozor, před 13 lety, jak to tam vypadá teď, nemohu soudit!!!!) a tam jsem jim sdělila, že jsem se oholila doma. Na klystýru trvali, ale alespoň mi řekli, co, kdy a proč. Manžel byl u porodu, takže nenastal ten děsivý okamžik, že bych měla pocit, že musím rodit a nikde nikdo. Při první prohlídce sice sestra sdělila manželovi, ať jde za dveře, že se "podívá, jak to postupuje", ale na naši reakci, že on se rád podívá také jen pokrčila rameny a nechala ho v místnosti. Okolo dveří se "protáhla" co 5 - 10 minut s dotazem, zda je vše OK, ale relativně nás nechávala v klidu. Stahy mi začaly o půlnoci a dcera se narodila ve 3:30, takže porod trval zhruba stejně dlouho, ale v tomto případě jsem na porodním sále byla asi 40 minut, než byla dcera na světě. Byl tam starší pan doktor (vlastně by se patřilo napsat PAN DOKTOR), který mne uklidňoval, po každém stahu pohlédl na monitor a řekl : "miminko je v pořádku, nespěchejte maminko, máte čas." Kdo to nezažil, neumí si představit, jak uklidní to prosté sdělení, že dítě je v pohodě. Když se začala hlavička tlačit, opatrně ji objížděl prstem, aby jí pomohl ven a v okamžiku, kdy měl pocit, že už to půjde, řekl "a teď se do toho opřete, maminko, a máte to za sebou."
Jednal se mnou jako se soudnou osobou, která ví, že musí dítěti pomoci na svět a on u toho je, aby řešil případné problémy.
Dcera vážila 3,65 Kg (o 35 dkg více, než ta první) a já nebyla ani nastřižená, ani natržená. Po porodu mi dceru dali k prsu, nechali mne i muže, abychom se jí dotýkali a když si ji pediatr bral na prohlídku, pozval muže sebou. U mne mezi tím došlo k porodu placenty a když si táta malou přivezl v pojízdném lůžku zpět na porodní sál, byli jsme dvě hodiny spolu v klidu všichni tři.
Nabídli nám pití či možnost něco malého sníst. Také otci navrhli, zda se nechce protáhnout či si odskočit, že tam se mnou sestra počká. Hodnotím hlavně velice lidský přístup.
Dvě hodiny po porodu jsem šla na pokoj po svých, stavila se ve sprše a manžel byl po tu dobu u malé.
Při ranní vizitě ( v 7:30, tedy 4 hodiny po porodu) se doktorka divila, že jsem rodila, že na mně není nic vidět a po propuštění - 4 dny po porodu - jsem jezdila na kole. Takže se mi ta trocha "trápení" při samotném porodu velmi rychle vyplatila.
Znovu podotýkám, že bezpečí dítěte je i pro mne nadevše. Ale po svých dvou celkem neproblémových porodech bych radila:
* dobře vybírat předem porodnici,
* jít se tam informovat, podívat,
* poptat se mamin, které tam rodily
* sebou k porodu vzít někoho, kdo za naše "práva" rodit tak, jak chci a jak mi předem slíbili, bude "bojovat" i ve chvílích, kdy se rodičce na toto nedostává sil.

Přeji co nejpěknější vstup do života vašim mrňatům a co nejpohodovější porod vám
Simča