Pohled tatínka který ještě teď nemůže uvěřit

Tak nevím kolik tatínků se odvážilo něco napsat a vlastně radit budoucím maminkám. Já tu odvahu rozhodně nemám, ale chtěl bych se s Vámi podělit o poměrně čerstvé zážitky z jičínské porodnice.Je to přesně 7 hodin co přišla na svět má první dcera Rozárka. Oba jsme se na příchod potomka těšili a navíc nevěděli zda to bude holka a nebo kluk. Včera odpoledne mi manželka volá do práce a zjišťuje můj příjezd domů, po zmince o nevolnosti jsem doma jak namydlený blesk. Její slova útěchy, že o kontrakce ještě nejde a asi vyšilujeme předčasně mě neuklidňují. Ba naopak, pravidelné 5 minutové stavy, které se jen těžko popisují mne nutí k startování auta a míříme do Jičína. S personálem se vítáme slovy: "my tu zítra máme monitoring, ale už dnes nám je trochu šoufl, tak raději jdeme předem" Po vyšetření je to jasné porod je na tři prsty. O půl šesté se zabydlujeme na porodním sále. Spíš než sál to tu připomíná obývák s bílým nábytkem. Kontrakce se zvyšují a zesilují. K dispozici je sprcha, koupelna, rohová vana a míč k nezaplacení. Mladá porodní asistentka pravidelně kontroluje srdíčko miminka a krátce před osmou přichází silné kontrakce. Vydýchávat, vydýchávat. Nevím kdo dýchá lépe, jestli já a nebo manželka. Po deváté hodině jdem na věc. Rada budoucím tatínkům: Nedýchejte s manželkou, hrozí že to neudýcháte a dojde Vám kyslík dřív než rodičce. Mokrý ručník mne zachránil. Nasledovaly dva, tři stahy a já doteď nemohu uvěřit že už mám dceru. Porod i dle slov manželky nebyl tak hrozný, nejhorší jsou kontrakce před porodem. Asistentka i doktoři byli fajn, sice to moc neprožívali ale pro ně je to každodenní chleba a tak se jim až tolik nedivím, já si to prožil až až...