To znám - vydržte.

Mám doma taky jednu takovou holčičku. Jsou jí teprve 4,5 roku. Ale vím přesně, o čem píšete. Nejhorší je, že se člověk skoro nikdy moc nenají v klidu. Já i manžel jsme u večeře nervózní, jestli to bude jíst, jestli to sní nebo se jí bude muset pomáhat, co zase bude pronášet za nesmrtelné výroky. Musíme řešit, co se bude vařit, aby to děcko jedlo. A hlavně se to furt musí řešit. To mě na tom nejvíc štve. Jinak po těch letech soužení (měla půl roku, kdy nejedla nic jiného než vařený příkrm - kuřecí, rýže, brokolice - všechno ostatní odmítala) se její jídelníček postupně rozšiřuje, už zvládáme i sem tam nějakou tu jahodu, maliny, ostružiny, lesní borůvky, nakrájená jablka, hrušky... ale jen malé množství. Se zeleninou je to horší. Maso obecně jí všechno, ale permanentně si vymýšlí, jednou tvrdí, že bude jíst jenom bramabory, příště jsou brambory nejedlé a smrdí, ale ona je tak laskavá, že sní aspoň maso. Nám to moc nevyhovuje, protože bychom chtěli vařit všechna možná jídla, bez omezení (kromě nezdravých, pochopitelně), taky jsem se těšila, jak budu dělat různé pomazánčičky a péct pečivo z všelijaké mouky a vařit zdravá jídla, na která dříve nebyl čas. Ale bohužel neuspěla jsem na celé čáře. Oproti zdravé stravě kolikrát vítězí kupované blbosti, a čím hnusnější (co do obsahu), tím výraznější úspěch. Omezujeme to na minimum - a tohle nám opravdu pomáhá. Jenže to nebude Váš případ. Myslím, že to, že jí syrovou zeleninu je dobře, i kdyby nejedl nic jiného, hlady neumře.

Mám kolegyni, ta má podobně založenou dceru, dneska už je jí dvacet let. Také z toho nikdy docela nevyrostla. Pořád jí málo. Kolegyně o ní říká, že je taková celá zablokovaná.

Co z toho plyne? Tyhle děti z toho nevyrostou. Je to záležitost povahy. Jsou to buldočí, extrapaličaté povahy. Problém je v hlavě. Chtějí, aby se všechno přizpůsobovalo jim. Je to způsob, jak ovládat své okolí. Asi nemá smysl dělat si z toho hlavu, užírat se úzkostmi - může se to na ně leda přenést, a vedle toho, že jsou extra vybíraví (a omezení zároveň, nechtějí zkoušet nové věci, nové chutě)se u nich mohou rozvinout nějaké bloky. Pak už nejsou schopni sami rozlišit, co je jejich plezír a jaké omezení v jídelníčku má smysl. Moje dcera dokáže komentovat jídlo každému, kdo jí - babičko tohle nejez, je to nezdravé, po tom se tloustne ...atp. Úzký záběr lze jen pomalinku, nenápadně rozšiřovat. Ale nesmí se moc tlačit na pilu.

My s manželem si občas uvaříme něco, co nám chutná, i když víme, že ona to jíst nebude a ještě nám to u stolu bude co nejvíc znechucovat. Dáme jí prostě rohlík a hotovo. Nehodlám se celý život u jídla stresovat jen proto, že má praštěnou hlavu.