24.3.2012 16:16:20 Alena
Zařvat si do polštáře
Zkoušela jsem se řídit radou, že si mám ve stresu zařvat do polštáře. Taky mě děti vytočí občas doběla - typicky spěchám ráno do práce a přes hodinu se vypravujeme do školky - děti se nechtějí oblékat, něchtějí nic sníst, obout si boty, do toho se strkají, perou se, nemůžou si vybrat hračku, kterou si vezmou s sebou a čas běží. Když už zvýším hlas, dcera mi začne nadávat do "mamáků", chytnu nerva a mám chuť ji plácnout na zadek, jenže vím, že to bychom se z domu nevykopali vůbec, protože by byl ještě větší křik. Krize. Jdu do ložnice a ječím do polštáře až se mi dělají uzlíky na hlasivkách. Polštář - úžasný tlumič. Děti mě pronásledují do ložnice. Chvíli se neperou a ohromeně na mě hledí, co to dělám a vypadá to, že se o mně bojí. Trošku se mi uleví, ale mám strach, že jsem psychicky poškodila děti, když jsem jim ukázala, jak se umím parádně zhroutit. Nerozumí tomu. Vysvětluju, že už nemůžu vydržet to jejich neposlouchání a křik. Výsledek = konečně vyrážíme z domu, děti lehce otřeseny mě po očku pozorují, přicházím pozdě do práce:-(
Odpovědět