Strach a pláč dětí

Milá Jarko, můj syn se mě taky stále držel a pofňukával, když jsem se vzdálila, bál se taky jako Vaše holčička. Přišla jsem na to, že se přestane bát, když ho přivedu do společnosti, když mu všechny postupně představím a všem představím jeho, s tím, že o těch lidech říkám např: to je Léňa, moc hodná holka a kamarádka, zkus říct Léňa apod. Když se se všemi takhle pozdraví a třeba si i podá ručičku, když se podávání ruky předvede jako legrace, tak mu dojde, že se tam nemá čeho bát, natož těch lidí, když k nim má máma tak kladný vztah a taky se jich nebojí.
Myslím že byste neměli přestat chodit mezi děti nebo prostě na návštěvy, ale vážně jen k lidem, kteří mají rádi děti; zrovna tak, když si hraju s ostatními dětmi a je to legrace, můžu syna nechat chvilku v koutku, ať tam fňuká, ono to zas tolik netrpí, když je to na pět minut, jen aby vidělo, jaká je to zábava si s dětmi hrát. Snažila jsem se, aby můj klouček viděl, že je výhodné se chovat sebevědomě a fňukání nebo podobné vydírání jen situaci zhorší (a nezmění se nic, co jsem už jednou rozhodla). Když se holčička bojí, tak ať chviličku tedy nic nedělá, ale vidí, jak může být hraní si s dětmi pěkné.
Musím už začít postupně chodit do práce a tak můj syn chodí do školky jednou týdně už od dvou let, pláče srdceryvně, když ho tam nechávám, ale hned jak odejdu, tak si začne normálně hrát a uklidní se. Myslím, že neutrpí škody na duši, když ho v tomhle jakoby zlomím, v něčem musí dítě pochopit, že je to nutné a že pláč to nezmění, ne?
Zdravím!! Iva.