Diskuze : Hlavní : Máme doma předškoláka

jo, taky jsem ten typ, co když je mi blbě nebo se mi hodně nechce vstát, tak bych nechala dítě doma a byly bychom prostě doma, no :D

v tomhle mě teda učí manžel, i když to moc nechápu, proč. Ale má tu docházku jinak. Pro mě to je nelogické, nepochopitelné... no ale nechci moc, aby to dítě bylo v tomhle po mně

manžel říkal, ž nechtěl na 8G, ale rodiče ho tm prostě dali.
jmě se doma mamka zeptala, já nechtěla měnit školu a kamarády, řekla ne a tak jsem nešla. Co je víc ok, to nevím. Ale lepší práci i angličtinu má teď manžel.



je jí 5

Ona e mezi rodinu a námi asi taková největší rebelka, svéhlavička. Kdybych měla vyprávět co za hysterák předvádí, když jí vypneme pohádku.. a pořád. Zatímco jiné děti v pohodě, my musíme mít "trénink vůle".

Jednou ten hysterák předvedla před švagrovou, jejíž největší pýchou - na co je nejvíc hrdá, že její děti mají absolutní prohibici na pohádky a televizia tablet. V tu chvíli jsem přsně věděla, že se v duchu švagrová plácá po zádech, jak my to máme zkažený KVŮLI tabletu, a její děti to nedělají, PROTOŽE ho nemají A věděla jsem, že nemá vůbec cenu snažit se jí vysvětlovt, že o tabletu to vůbec není , že ona takhle řve a dělá scény v podstatě kvůli všemu, třeba i na odchodu ze hřiště, z návštěvy, když nedostane zmrzlinu...

Dodnes si podle mě švagrová myslí, že to její děti nedělají díky její skvělé výchově


Ad ty výchovný traumata od rodičů.já nejsem sice z těch, co by ěli autoritativní výchovu a chtěli to dělat jinak, naši ji měli a rozhodli se být chápaví a respektující, to oni byli ti, kdo to ale vzal za opačný extrém. Byli jsme vedení k nesamostatnosti, nerozhodnosti, neschopnosti uvažovat za sebe a k určté rozmazlenosti. Ano, nikdo mi jako malé nenadával, nenařizoval. Ale také po mně nikdo nic nechtěl, a teď to neumím já.

Vyrostl ze mě tedy dobrý, slušný člověk, trochu možná lenoch a trochu mimoň, neřekla bych flákač, ale musela jsem toho dost (podle mého názoru) dohánět v dospělosti, co jsem v dětství a pubertě "prospinkala". Nevím, jaká byla moje mamka máma, ale jednou jsem byla u nich s dcerou, vezli nás na autobus a malá začala strašně brečet, že jsme doma zapomněli nějakou hračku. rátit jsme se nemohli, malá brečela, a naši z toho byli totálně vyřízení, mamka ten její láč nemohla vůbec snést, a vynadala mně, že jsem jí tu hračku zapomněla přibalit. Já čuměla... samozřejmě to z ní vylítlo hlavně proto, že jí drásal ten dětský pláč. Jestli takhle nesnesla ani pláč náš, tak potěš..to jsem si toho mohla tolik vybrečet, kdybych to věděla. Nebo se jako babička prostě změnila. Ale mazec...

Chtěla bych děti vést trochu víc strukturovaně, víc řádu a aspoň pár povinností. ale jak po mně samé nikdo žádné povinnosti nechtěl, tak to teď neumím chtít po nikom ani já...

Ale myslím, že jsem zavedla spoustu, fakt spoustu věcí, které jsou oproti mému dětství lepší.

"Takže chvíli hraje, ale jakmile je něco, co musí a kde musí vyvinout nějakou minimální aktivitu, jde od toho."

No a tohle chovani si promitni do budoucna.
Kdyz se nenauci v detstvi, ze ma zodpovednost za vlastni rozhodnuti - kdy jindy?
Ze k uspechu patri i namaha a prekonani vlastni lenosti.
A pak ten pocit potom!
Kdy jindy to zazit?

Kněžno, pokud toužíš být ta, co nastavuje hranice, a štve tě chování dcerky, budeš muset začít se změnou u sebe. Potomek přesně vytuší, co mu u kterého rodiče projde, a neváhá toho využít.
Na druhou stranu z tebe ten "ďábel" fakt nevyrostl a chuť dodržovat hranice a řád prostě nemáš ve své přirozenosti, takže za mě se to těžko budeš učit teď. A hlavně to naučené chování nebývá uvěřitelné pro dítě, stejně prokoukne, že to jen říkáš, protože se to říkat má.
Tedy pokud toužíš po nějakých nastavených hranicích, tak bych viděla, že dohady, kam a kdy půjde či nepůjde, bude řešit manžel=tatínek. Pak bych se do toho nemíchala a nechala to na nich dvou metodou " jdi za taťkou, jsme spolu dohodnutí, že to proberete spolu". Dcerka tě bude asi zkoušet zapojit, protože ví, že u tebe by uspěla snadno. Takže lze jen opakovat "jdi za tím tatínkem, fakt to řeší on".
U nás jsem do cca 15 let kluků nastavovala hranice spíš já, manžel nějak netušil, jaký hranice, proč zrovna tady a ne jinde,... Až když syny začal vnímat jako dospělé muže, šlo mu s nimi dobře vyjednávat a obhájit si svůj prostor, zásady, potřeby,...

K docházce do školky jsem také měla vlažný přístup, protože tam se podle mého nedělo nic natolik obohacujícího, že by dítěti výpadek uškodil.
Naopak, vojensky pravidelná každodenní docházka mi v předškolním věku přijde spíš jako přehnaný dril, malé dítě má nárok trávit čas s rodinou. Školku beru jako fázi zvykání na kolektivní fungování.
Takže jsem se přizpůsobovala povaze a individuálním potřebám dětí a klidně si občas nechala dítě doma a naplnila den podle vlastního uvážení.
Ale kroužky ve školním věku jsem brala velmi vážně, tam podle mě dítěti škodí, když je součástí jen napůl, jednou se účastní a jednou ne. Na kroužky chodí buď proto, že se chce něco naučit, nebo proto, že ho něco těší dělat, a absence jsou kontraproduktivní.
A ve školním věku už považuji za vhodné i pěstovat smysl pro závazek.