Diskuze : Záliby : Cestování v zahraničí

"to je přeci něco trochu jiného, nabádat k násilí a dát najevo "není tohle už zu viel?""

no jo, nejlépe se vychovávají cizí děti
hele, kdyby mi někdo před pár lety řekl, jak budu jednou řešit syna a jeho závislosti, vysmála bych se mu... vysvětlila bych mu, že takové situace mají přece úplně jiná, jednoduchá a jednoznačná řešení, že přece rodič musí udělat to, to a to... a nikdy se nenechat dotlačit do toho, toho a toho... měla bych jasnou představu o možných řešeních... no - dneska vím, že jsem byla hloupá a naivní...
takže radit na ulici cizímu rodiči bych si nedovolila ani omylem... a ani omylem bych nedoufala ani v promile naděje, že moje intervence bude mít nějaký přínos... už proto, že na té ulici je to nekomfortní situace i pro toho dospělého a obvykle opravdu není v módu "učím se a přijímám nové podněty" - on je v módu boje s nepříjemnostmi a každý nevyžádaný podnět je jen další útok, který musí odrazit...
jinak i na ty rodiče často funguje pohled, takový ten soustředěný, mírně tázavý, ten co vytvoří v hlavě otázku "co děláš? víš, že tě doopravdy vidím?", jen v něm nesmí být žádné hodnocení, jen čistá otázka

Babi, jasně, na tak maličké děti přísné pohledy nezkouším, tam to obvykle není potřeba, děti pod dva roky jsou u nás v obchodě obvykle v kočárku, takže nelítají po obchodě a nekramaří apod. Jen pokud třeba rodiče něco vybírají a nechají chvilku stát kočárek někde poblíž v dítko se začne vztekat, protože je mu to dlouhé apod., tak na něj třeba dělám různé ksichtíky apod. a spíš ho většinou buď zaujmu, že přestane a nebo přímo rozesměju. Tedy za předpokladu, že mám na to zrovna čas, což není vždycky...

"To bych si připadala jako ty babky, co na ulici nevyžádaně poradí, jak by to dítě náležitě seřezaly Sebereflexe myslím nepřijde v žádném z takových případů "

to je přeci něco trochu jiného, nabádat k násilí a dát najevo "není tohle už zu viel?"

jasně, že člověk bude odeslán, kam slunce nesvítí, ale nějaká šance, že to přeci jen trošinku zabere, existuje - a proto se potom, co mlčím, cítím jako nepřímý spoluviník

Čumčo, mě vždycky úplně hřeje, když vidím šikovné rodiče, kteří hezky komunikují se svými dětmi. Moc to těm dětem přeji a bývá mi líto těch druhých, které takové štěstí nemají. Ale myslím, že kecat lidem na potkání do výchovy se nehodí. To bych si připadala jako ty babky, co na ulici nevyžádaně poradí, jak by to dítě náležitě seřezaly Sebereflexe myslím nepřijde v žádném z takových případů
Dilema mám u násilí, tam by asi člověk zasáhnout měl, i když je riziko, že v soukromí to pak dítě odnese dvojnásob

"Také jsem se zatím vždy udržela, ale opakovaně jsem měla na jazyku cca "prosím vás, nechte to dítě žít, chrlíte na něj jako kulomet už X minut nonstop"."

někdy je to fakt hrozně smutný, člověk má chandru z toho, že je svědkem, jak to rodič dítě nezvládá, resp. mu ubližuje, ostýchá se ale něco říct, a potom mu ještě zbyde hnusný pocit, že vlastně něco rozumného říct měl, aby dítěti trošičku pomohl (že třeba byla jednoprocentní šance, že se rodič malinko chytne za nos)