Otázka
Odpověď
Re:Agresivita
3.1.2001 Silvie Nedvědová
Dobrý den, Radime
moje odpověď nebude návod, spíš souhrn věcí, které mě při čtení Vašeho dopisu napadají.
Hodně jsem nad Vaším dopisem přemýšlela. Připadá mi to trochu jako začarovaný kruh.
Na hrubý pytel hrubá záplata, Vašemu synovi se děti posmívají a provokují ho a on je zmlátí, jde to až k otřesu mozku, a nemá žádné kamarády, Vy nechcete, aby se z něho stal otloukánek, a tak mu říkáte, že si nemá nechat nic líbit… S bráchou si doma pořád vjíždějí do vlasů…
Jako by byla jen tahle cesta, jenže ta vede k tomu, že nepřátelství a násilí se stále opakuje a stupňuje.
Řada dětí, spíše chlapců má tento postoj. „Ti druzí“ jim ubližují nebo si je dobírají, a oni mají jen dvě možnosti, buď to „vydržet“ nebo oplatit fyzickým násilím.
Domnívám se, a vidím to i u dětí, které se nepohybují v tomto začarovaném kruhu, že ale možností, jak reagovat, je rozhodně víc.
Myslím, že by bylo dobré oddělit důsledně Vaši dětskou zkušenost od nynější situace, v které žije Váš syn.
Někdy, když říkáme, to znám, byl jsem na tom jako dítě stejně, můžeme si lépe představit, jak se asi naše dítě cítí, někdy ale máme sklon považovat situaci dítěte za úplně stejnou, jako byla ta naše, a přehlížet rozdíly. Prostě si opravdu nevšímáme toho, co se ve skutečnosti děje, ale vidíme jen to, co už jakoby dopředu očekáváme.
Bohužel pak máme stále menší možnost reagovat někdy jinak, nečekaně, tvořivě… A nevidíme jinou cestu ani pro své dítě.
Mezi mými dětskými klienty bývají jak děti, které mají podobné potíže jako Váš syn, tak ti, kteří provokují, pošťuchují a podobně. Jde-li o skupinu, pak obojí najednou.
Často by se to pošťuchování dalo vyložit jako nešikovná snaha získat odezvu. Váš syn je možná určitým způsobem nápadný, mohou být děti, které se mu opravdu kvůli jeho zjevu posmívají, ale je řada dětí, které neumějí, opravdu neumějí přijít a říci, hele já jsem Jarda… a začít se „normálně“ bavit, i když proti Vašemu synovi nic nemají. Prostě, svým způsobem „něco zkusí“ a čekají, co ten druhý na to, a své další akce řídí AŽ PODLE té reakce… Co udělá, bude brečet, bude nadávat, bude se prát nebude si toho všímat, zasměje se tomu, udělá si z toho legraci, bude to pro něj jen „bzučením mouchy“? Začne se se mnou bavit sám nebo bude jen reagovat na to, co dělám já…
Často naopak, některé děti na téměř každou snahu o kontakt, i na takovou, z hlediska vnějšího pozorovatele běžnou, reagují jako na útok, jako na bytostné ohrožení, a podle toho, někdy, z hlediska vnějšího pozorovatele neadekvátně reagují. Ty děti se bohužel ale mnohdy skutečně ohrožené cítí, v situaci, kdy se, pro jiné děti, vlastně nic moc neděje.
Příčiny mohou být velmi různé, od příčin v organismu dítěte, zděděných nebo získaných před a při narození, přes určitý způsob komunikace v rodině, který se všem v rodině zdá běžný, „venku“ se ale jeví poněkud výjimečný. Většinou se kombinuje více takových příčin.
Myslím, že je ale skutečně mnoho jiných cest, než ty dvě, bít nebo být otloukánek. Je možné se učit je hledat, třeba pozorováním jiných lidí, vymýšlením nebo jednodušeji vyhledáním příběhů se sympatickým hrdinou, pro dítě přijatelným, který se musí vypořádat s podobnou tematikou, jako je ta Vaše, ale nachází různá rozuzlení, různá řešení.
Většinou, pokud začnu mít ten názor, že skutečně, všichni „ostatní“, bez výjimky, jsou stejní, reagují stále stejně… pak bych měl uvažovat o tom, že skutečně, je můj úhel pohledu něčím velmi ovlivněn, a nemusí odpovídat realitě, tak, jak se v ní pohybuji dnes, v jaké žije moje dítě, přestože někdy dřív, to třeba tak po nějakou dobu opravdu bylo.
Málokdo z nás se dokáže s takovým nasměrováním vypořádat sám, většinou pak bývá na místě nějaká forma psychoterapie. Může být rodinná nebo zaměřená převážně na dítě, někdy může mít velmi dobrý vliv na to, jak se ve světě pohybují děti, když rodič pracuje sám na sobě, někdy je terapie skupinová, jindy individuální…
U dítěte může být informativní i vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně nebo u dětského psychologa.
Pokud budete mít zájem, a jste z Prahy, mohu Vám poslat kontakty.
Je možné, že jsem něco pochopila jinak, než to bylo myšleno, pokud se to stalo, napište a můžeme hledat dál.
Přeju hodně pohody a tvořivosti
Mgr. Silvie Nedvědová
moje odpověď nebude návod, spíš souhrn věcí, které mě při čtení Vašeho dopisu napadají.
Hodně jsem nad Vaším dopisem přemýšlela. Připadá mi to trochu jako začarovaný kruh.
Na hrubý pytel hrubá záplata, Vašemu synovi se děti posmívají a provokují ho a on je zmlátí, jde to až k otřesu mozku, a nemá žádné kamarády, Vy nechcete, aby se z něho stal otloukánek, a tak mu říkáte, že si nemá nechat nic líbit… S bráchou si doma pořád vjíždějí do vlasů…
Jako by byla jen tahle cesta, jenže ta vede k tomu, že nepřátelství a násilí se stále opakuje a stupňuje.
Řada dětí, spíše chlapců má tento postoj. „Ti druzí“ jim ubližují nebo si je dobírají, a oni mají jen dvě možnosti, buď to „vydržet“ nebo oplatit fyzickým násilím.
Domnívám se, a vidím to i u dětí, které se nepohybují v tomto začarovaném kruhu, že ale možností, jak reagovat, je rozhodně víc.
Myslím, že by bylo dobré oddělit důsledně Vaši dětskou zkušenost od nynější situace, v které žije Váš syn.
Někdy, když říkáme, to znám, byl jsem na tom jako dítě stejně, můžeme si lépe představit, jak se asi naše dítě cítí, někdy ale máme sklon považovat situaci dítěte za úplně stejnou, jako byla ta naše, a přehlížet rozdíly. Prostě si opravdu nevšímáme toho, co se ve skutečnosti děje, ale vidíme jen to, co už jakoby dopředu očekáváme.
Bohužel pak máme stále menší možnost reagovat někdy jinak, nečekaně, tvořivě… A nevidíme jinou cestu ani pro své dítě.
Mezi mými dětskými klienty bývají jak děti, které mají podobné potíže jako Váš syn, tak ti, kteří provokují, pošťuchují a podobně. Jde-li o skupinu, pak obojí najednou.
Často by se to pošťuchování dalo vyložit jako nešikovná snaha získat odezvu. Váš syn je možná určitým způsobem nápadný, mohou být děti, které se mu opravdu kvůli jeho zjevu posmívají, ale je řada dětí, které neumějí, opravdu neumějí přijít a říci, hele já jsem Jarda… a začít se „normálně“ bavit, i když proti Vašemu synovi nic nemají. Prostě, svým způsobem „něco zkusí“ a čekají, co ten druhý na to, a své další akce řídí AŽ PODLE té reakce… Co udělá, bude brečet, bude nadávat, bude se prát nebude si toho všímat, zasměje se tomu, udělá si z toho legraci, bude to pro něj jen „bzučením mouchy“? Začne se se mnou bavit sám nebo bude jen reagovat na to, co dělám já…
Často naopak, některé děti na téměř každou snahu o kontakt, i na takovou, z hlediska vnějšího pozorovatele běžnou, reagují jako na útok, jako na bytostné ohrožení, a podle toho, někdy, z hlediska vnějšího pozorovatele neadekvátně reagují. Ty děti se bohužel ale mnohdy skutečně ohrožené cítí, v situaci, kdy se, pro jiné děti, vlastně nic moc neděje.
Příčiny mohou být velmi různé, od příčin v organismu dítěte, zděděných nebo získaných před a při narození, přes určitý způsob komunikace v rodině, který se všem v rodině zdá běžný, „venku“ se ale jeví poněkud výjimečný. Většinou se kombinuje více takových příčin.
Myslím, že je ale skutečně mnoho jiných cest, než ty dvě, bít nebo být otloukánek. Je možné se učit je hledat, třeba pozorováním jiných lidí, vymýšlením nebo jednodušeji vyhledáním příběhů se sympatickým hrdinou, pro dítě přijatelným, který se musí vypořádat s podobnou tematikou, jako je ta Vaše, ale nachází různá rozuzlení, různá řešení.
Většinou, pokud začnu mít ten názor, že skutečně, všichni „ostatní“, bez výjimky, jsou stejní, reagují stále stejně… pak bych měl uvažovat o tom, že skutečně, je můj úhel pohledu něčím velmi ovlivněn, a nemusí odpovídat realitě, tak, jak se v ní pohybuji dnes, v jaké žije moje dítě, přestože někdy dřív, to třeba tak po nějakou dobu opravdu bylo.
Málokdo z nás se dokáže s takovým nasměrováním vypořádat sám, většinou pak bývá na místě nějaká forma psychoterapie. Může být rodinná nebo zaměřená převážně na dítě, někdy může mít velmi dobrý vliv na to, jak se ve světě pohybují děti, když rodič pracuje sám na sobě, někdy je terapie skupinová, jindy individuální…
U dítěte může být informativní i vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně nebo u dětského psychologa.
Pokud budete mít zájem, a jste z Prahy, mohu Vám poslat kontakty.
Je možné, že jsem něco pochopila jinak, než to bylo myšleno, pokud se to stalo, napište a můžeme hledat dál.
Přeju hodně pohody a tvořivosti
Mgr. Silvie Nedvědová
V její náručí
