Otázka
Odpověď
Problém s maminkou
15.9.2006 13:55:21 Karel
Dobrý den!
je to trochu zvláštní psát své problémy na internet, ale doba je jiná a snad mi dáte nezávislou a odbornou radu.
Jsem druhým rokem velmi šťastně ženatý, je mi 30let. Můj dotaz se týká mé maminky. Kromě mě má ještě sestru o 3 roky mladší, zatím svobodnou, žije u ní doma.
Maminka je již 30let v domácnosti, zvykla si na to zvládat všechny ty miliony náročných drobností a to je její jediný svět. Sestra jí sice teď se vším pomáhá (bydlí s ní a připadá mi jako maminčin zrcadlový obraz - podle řečí občas váhám, jestli to mluví mamka nebo sestra :). Problém je v tom, že já nemám šanci. Poté, co jsem před cca 10 lety začal studovat na VŠ v Brně a odešel z domu jde všechno do kytek. Mohu si za to částečně sám - kolikrát jsem byl líný něco doma udělat a po náročném týdnu ve škole raději volil kolo a hory než práci na zahrádce. Bohužel u maminky vítězí "pomoc doma" nad vším a tak jsem se navždy "zapsal" jako ten, co přijede jednou za týden a ani nic doma nepomůže. Jako by mě vyškrtla. Vím, že to tak ona vůbec nemyslí, ale já to tak velmi často cítil. Když jsem pak potřeboval sdělit své pocity a nebo probrat některou z mých lásek, nebyla šance - pokud našla mezi domácími pracemi čas, odpovědí byly jen univerzální poučky,neosobní a nejčastěji "dělej si jak chceš, já Ti do toho přece nebudu mluvit" s takovým tím negativním nesouhlasným nádechem. Důležitější často bylo, že jsem to a to nepomohl, neudělal, udělal blbě, jinak než to chtěla ona... a pak zas zmizel do Brna. Postupně jsem se z tohoto světa vytrácel,začal jsem to vidět zvenčí... a zvykl si žít a vychovávat se sám, všímat si života a okolí a taky sebe trochu z nadhledu.
Doma to nikdy nebylo po stránce manželství rodičů v pořádku. Vztah se střídavě horšil a lepšil ale žádná zásadní změna. Ani s tím jsem ze své pozice neměl šanci nic udělat ("ty jsi děcko,ničemu nerozumíš, až budeš mít za sebou to co já..."). Oženil jsem se, našel fantastickou ženu, tu mi poslal sám Bůh. Maminka s ní nesouhlasila, neposlouchala mě - jen sebe, své přesvědčení, svůj názor. Po svatbě obrátila o 180 stupňů. Myslel jsem, že to vše bude v pohodě, že mě konečně vezme jako toho, kdo si taky umí zorganizovat a žít dobrý život, že mě přestane brát jako děcko bez rozumu, kterému je třeba říct vše co má dělat a nesvěřit mu žádnou zodpovědnost - ale časem to bylo stejné. Omezoval jsem návštěvy v bývalém domově, měli jsme spoustu starostí s naším bydlením. Tím to bylo ještě horší - při každé návštěvě jsem si vyslechl jak jsem hrozný, že se za nimi nedojdu za celý týden podívat, jak úžasný je setřičin nový přítel v porovnání se mnou, jak ten a ten soused jezdí za rodiči každý druhý den a já nic, jak si ani nedovolí požádat o nějakou pomoc, vždyť bych to stejně neudělal, hádal se s ní,...
Nějak se to ustálilo, já jezdil na občasnou návštěvu (jednou asi za 10-14 dnů) a pak se z toho několik dnů vzpamatovával. Začátkem tohoto roku jsem začal tušit, že se stane něco strašného - nevím proč, prostě tak... no a minulý týden naprosto náhle zemřel tatínek. Byl to šok pro všechny, měl necelých 55let! Okamžitě jsem se postavil k mamince a i když jsem se poslední dobou k návštěvám doma moc neměl, teď jsem tam byl každý den. Nabídl jsem se s pomocí, několikrát. Zkoušel jsem to všelijak, chtěl jsem, aby začala počítat s tím, že tu je i syn, který jí chce a je připraven pomoct a poskytnout oporu, ne jen sestřička, na kterou se posledních několik let velmi silně zafixovala. Je to marné - to že se mnou už takhle nepočítají se teď těžko změní. Jak sdělit, že jsem tu? Že jsem připraven pomoci s čímkoli? Že mě to neobtěžuje, že si na to čas udělám? Když jí to říkám - odpovědí je mi sáhodlouhý výčet toho, co ještě musí udělat, zařídit, zvládnout, ... a než mi to vysvětlí, JAK přesně se to vše musí udělat, to si radši udělá sama. O tohle jde. Když se rozčiluju, bere to jako útok na sebe a vrací mi to dalšíma výčitkama, jak jsem hrozný a nemám k ní úctu, že ona by si to k rodičům nikdy nedovolila, co já k ní, atd atd. Už nemám sílu a nevím co mám dělat. Mám ji rád, moc, ale bojím se, že ze své pozice "syna" nezmůžu nic. Připomíná mi to psychologický model barg vs. bažina - naprosto přesně... Zkoušel jsem to přes sestřičku, ale ta to nechápe. Neví, nechápe co řeším a souhlasí ve všem (jak jinak) s maminkou. Vidím, že zvlášť v této době je toho na maminku příliš, že staví jakoukoli drobnost, co je třeba udělat, výš než své zdraví. Má slabé srdce a bojím se, že za pár týdnů budem zase chodit do nemocnice...
Myslím, že skutečné jádro problému já vs. maminka je velmi daleko v minulosti - asi to bude souviset s jejíma rodičema, s tím, jak se později dozvěděla, že je adoptovaná, jak se na ně velmi zafixovala, hlavně na maminku, s jejíž smrtí (před 27 lety) se stále ne zcela vyrovnala, s tím, že vyrůstala jako jedináček,... Ale to vše by bylo ještě na velmi dlouhé povídání. Nemyslím si, že by řešení bylo jednoduché. Jen by mi stačil jakýkoli nápad, co bych měl ještě zkusit, jaký přístup zvolit, jak s ní nejlépe komunikovat, jak to neudělat ještě horší? Opravdu jsem se svým osamostatněním nadobro jakoby vyškrtl z jejího světa? Opravdu mě to změnilo k horšímu ("už dávno nejsi takový, jakého jsem tě vychovala")?
Poradíte mi? Nějak?
Děkuji a hezký den.
je to trochu zvláštní psát své problémy na internet, ale doba je jiná a snad mi dáte nezávislou a odbornou radu.
Jsem druhým rokem velmi šťastně ženatý, je mi 30let. Můj dotaz se týká mé maminky. Kromě mě má ještě sestru o 3 roky mladší, zatím svobodnou, žije u ní doma.
Maminka je již 30let v domácnosti, zvykla si na to zvládat všechny ty miliony náročných drobností a to je její jediný svět. Sestra jí sice teď se vším pomáhá (bydlí s ní a připadá mi jako maminčin zrcadlový obraz - podle řečí občas váhám, jestli to mluví mamka nebo sestra :). Problém je v tom, že já nemám šanci. Poté, co jsem před cca 10 lety začal studovat na VŠ v Brně a odešel z domu jde všechno do kytek. Mohu si za to částečně sám - kolikrát jsem byl líný něco doma udělat a po náročném týdnu ve škole raději volil kolo a hory než práci na zahrádce. Bohužel u maminky vítězí "pomoc doma" nad vším a tak jsem se navždy "zapsal" jako ten, co přijede jednou za týden a ani nic doma nepomůže. Jako by mě vyškrtla. Vím, že to tak ona vůbec nemyslí, ale já to tak velmi často cítil. Když jsem pak potřeboval sdělit své pocity a nebo probrat některou z mých lásek, nebyla šance - pokud našla mezi domácími pracemi čas, odpovědí byly jen univerzální poučky,neosobní a nejčastěji "dělej si jak chceš, já Ti do toho přece nebudu mluvit" s takovým tím negativním nesouhlasným nádechem. Důležitější často bylo, že jsem to a to nepomohl, neudělal, udělal blbě, jinak než to chtěla ona... a pak zas zmizel do Brna. Postupně jsem se z tohoto světa vytrácel,začal jsem to vidět zvenčí... a zvykl si žít a vychovávat se sám, všímat si života a okolí a taky sebe trochu z nadhledu.
Doma to nikdy nebylo po stránce manželství rodičů v pořádku. Vztah se střídavě horšil a lepšil ale žádná zásadní změna. Ani s tím jsem ze své pozice neměl šanci nic udělat ("ty jsi děcko,ničemu nerozumíš, až budeš mít za sebou to co já..."). Oženil jsem se, našel fantastickou ženu, tu mi poslal sám Bůh. Maminka s ní nesouhlasila, neposlouchala mě - jen sebe, své přesvědčení, svůj názor. Po svatbě obrátila o 180 stupňů. Myslel jsem, že to vše bude v pohodě, že mě konečně vezme jako toho, kdo si taky umí zorganizovat a žít dobrý život, že mě přestane brát jako děcko bez rozumu, kterému je třeba říct vše co má dělat a nesvěřit mu žádnou zodpovědnost - ale časem to bylo stejné. Omezoval jsem návštěvy v bývalém domově, měli jsme spoustu starostí s naším bydlením. Tím to bylo ještě horší - při každé návštěvě jsem si vyslechl jak jsem hrozný, že se za nimi nedojdu za celý týden podívat, jak úžasný je setřičin nový přítel v porovnání se mnou, jak ten a ten soused jezdí za rodiči každý druhý den a já nic, jak si ani nedovolí požádat o nějakou pomoc, vždyť bych to stejně neudělal, hádal se s ní,...
Nějak se to ustálilo, já jezdil na občasnou návštěvu (jednou asi za 10-14 dnů) a pak se z toho několik dnů vzpamatovával. Začátkem tohoto roku jsem začal tušit, že se stane něco strašného - nevím proč, prostě tak... no a minulý týden naprosto náhle zemřel tatínek. Byl to šok pro všechny, měl necelých 55let! Okamžitě jsem se postavil k mamince a i když jsem se poslední dobou k návštěvám doma moc neměl, teď jsem tam byl každý den. Nabídl jsem se s pomocí, několikrát. Zkoušel jsem to všelijak, chtěl jsem, aby začala počítat s tím, že tu je i syn, který jí chce a je připraven pomoct a poskytnout oporu, ne jen sestřička, na kterou se posledních několik let velmi silně zafixovala. Je to marné - to že se mnou už takhle nepočítají se teď těžko změní. Jak sdělit, že jsem tu? Že jsem připraven pomoci s čímkoli? Že mě to neobtěžuje, že si na to čas udělám? Když jí to říkám - odpovědí je mi sáhodlouhý výčet toho, co ještě musí udělat, zařídit, zvládnout, ... a než mi to vysvětlí, JAK přesně se to vše musí udělat, to si radši udělá sama. O tohle jde. Když se rozčiluju, bere to jako útok na sebe a vrací mi to dalšíma výčitkama, jak jsem hrozný a nemám k ní úctu, že ona by si to k rodičům nikdy nedovolila, co já k ní, atd atd. Už nemám sílu a nevím co mám dělat. Mám ji rád, moc, ale bojím se, že ze své pozice "syna" nezmůžu nic. Připomíná mi to psychologický model barg vs. bažina - naprosto přesně... Zkoušel jsem to přes sestřičku, ale ta to nechápe. Neví, nechápe co řeším a souhlasí ve všem (jak jinak) s maminkou. Vidím, že zvlášť v této době je toho na maminku příliš, že staví jakoukoli drobnost, co je třeba udělat, výš než své zdraví. Má slabé srdce a bojím se, že za pár týdnů budem zase chodit do nemocnice...
Myslím, že skutečné jádro problému já vs. maminka je velmi daleko v minulosti - asi to bude souviset s jejíma rodičema, s tím, jak se později dozvěděla, že je adoptovaná, jak se na ně velmi zafixovala, hlavně na maminku, s jejíž smrtí (před 27 lety) se stále ne zcela vyrovnala, s tím, že vyrůstala jako jedináček,... Ale to vše by bylo ještě na velmi dlouhé povídání. Nemyslím si, že by řešení bylo jednoduché. Jen by mi stačil jakýkoli nápad, co bych měl ještě zkusit, jaký přístup zvolit, jak s ní nejlépe komunikovat, jak to neudělat ještě horší? Opravdu jsem se svým osamostatněním nadobro jakoby vyškrtl z jejího světa? Opravdu mě to změnilo k horšímu ("už dávno nejsi takový, jakého jsem tě vychovala")?
Poradíte mi? Nějak?
Děkuji a hezký den.
V její náručí
