Re: Babička v menopauze

Alenko,
popsala jste svůj problém hezky a s velkým nadhledem. Bohužel ani Váš nadhled, jak to vypadá, nepomáhá...
Což takhle se na to podívat z jiných úhlů, jeden Vám nabídnu, ale na ostatní varianty nejspíš - při znalosti konkrétních podmínek - budete muset přijít sama (třeba popovídání si s matčinými kamarádkami, lékařem, partnerem atp.).
Když si představím samu sebe na maminčině místě, tak si říkám, že jsem pravděpodobně nešťastná, možná nevím proč, ale všechno mě rozčiluje, mám pocit, že mi ubývají síly, že nemám nad sebou kontrolu. Sama (v jejím případě) nevím, jak to "ukočírovat" - těším se na vnouče a dceru, pak jsem protivná nejen na ně, ale jsem protivná i sama sobě...
Navrhujete patrně, aby maminka brala estrogeny - možná ví, co dělá, když je nechce, ale existují i jiné přípravky, které jí mohou bez vedlejších účinků najít opět životní rovnováhu (např. antidepresiva v kombinaci s přírodními estrogeny, které mají méně zdravotních komplikací). Navrhuji Vám navštívit nějakého psychiatra a poptat se na možnost léčby (je třeba mít dobře formulovanou poptávku - zjistit oblasti, ve kterých potřebuje maminka pomoci povzbudit či utlumit, zrovna tak denní dobu, kdy se cítí nejhůře, znát její denní režim (zda nemá spánkový deficit, poruchy soustředění a kdy? apod.). Pokud se ve své pátrací činnosti dopracujete k možným konkrétním lékům, navrhovala bych najít přípravky na internetu, vytisknout jejich charakteristiku a bez dalšího vysvětlování toto předat mamince včetně kontaktu na psychiatra.
Dále mi připadá, že maminka vede možná až příliš osamělý život, ale nevím, zda jsem se trefila. Pokud ano, bylo by dobré aby se dostala do skupiny věkově blízkých žen - třeba na nějaké aktivní dovolené - a našla jiný životní příklad - mnohým ženám vybočení ze stereotypu a ukázka nových obzorů může opravdu nastartovat nový život. Mám přítelkyni, která jezdí na aktivní dovolenou i se svým vnoučkem, myslím, že je to pro oba velkým přínosem, pro Vaši maminku by to znamenalo, že si své vnouče prožije sama bez střetu s jejím vlastním životním prostorem.
Co se týká konstruktivních hádek:
zdálo by se mi jako nejproduktivnější nepřistupovat na maminčinu nervní komunikaci - odejít ve chvíli, kdy maminka začíná být nervozní a nepříjemná na hodinu ven i s dítětem, vrátit se s otázkou - už je ti dobře? už jsi v pořádku?... Nijak to nekomentovat, jen se distancovat.
Maminky stojí za to, aby se jim pomáhalo a já myslím, že najdete cestu, jak to udělat. Hodně trpělivosti a neděje!
Elen