Metafory v praxi...

Já i manžel milujeme poezii. Oba se jí věnujeme takřka dnem i nocí, podílíme se na literárních pořadech a festivalech všeho druhu, ale hlavně píšeme, píšeme a píšeme. Není snad proto divu, že jsem svého manžela poznala na jednom literárním serveru. V té době jsem byla členkou redakce poezie, do které můj manžel pravidelně posílal své příspěvky.

Z prvu jsme si povídali jen o poezii. O jeho textech, o mých textech... a nevím proč, dostala jsem bláznivý nápad a pozvala ho na své narozeniny, které jsem slavila v jedné pražské restauraci se svými přáteli. Opravdu přišel... vydržel až do konce, byl šaramantní, vtipný a ohromně mu to slušelo. Po oslavě jsme se rozloučili a každý zamířil ke svému domovu. Bylo to naše první setkání... Rozhodně však nemělo být posledním.

Kdy jsem se do něj zamilovala? Možná už na svých narozeninách. Nevím. Jisté je, že si mou lásku pojistil hned na první schůzce. Sešli jsme se v té samé restauraci, popovídali beze svědků a abychom si užiil trochu romantiky, jeli jsme na vyhlídku na Prosek, kde jsem tehdy bydlela. Snad třikrát jsem ho ujistila, že je to v pořádku, že se autem na vyhlídku dostane a že se nemůže nic stát... ale stalo! Tehdy ještě svobodný básník zahučel se mnou i se škodovkou do nemalého ďolíku a proděravěl výfuk. Bylo mi mizerně. Pocit, že jsem mu svou nepozorností zničila vůz, mně úplně rozhodil.

Stála jsem na vyhlídce, svobodný básník mlčel, já byla nervózní, pořád jsem se mu dokola omlouvala... Jen tu a tam řekl, že je vše v pořádku. Teprve po chvilce jsem si všimla, že chodí kolem mě dokola jako pešek. Tma a nikde nikdo. Jen svobodný básník v kabátě po paty, který na proseckém kopci chodil kolem mladé holky dokola... beze slov a s cigaretou v ruce.. Samotnou mě překvapilo, že můžu být ještě více nervózní... Vždyť jsem ho moc neznala.

Nakonec jsem to nevydržela a špitla jsem, jestli je všechno v pořádku. A proč pořád chodí dokola kolem mne. Usmál se a řekl mi: "nic, jen se ti snažím zamotat hlavu... "

Podařilo se. Za půl druhého roku jsem se za muže, kterému nevadilo, že jsem zavinila na druhé schůzce proražený výfuk, provdala o půl noci na Vyšehradě. Všude hořely svíčky, pochodně a kolem dokola Myslbekových soch nám naši přátelé připravili mléčnou dráhu. Na vzdory veškeré legislativě jsmě měli tu noc nebe na zemi... ale to už je zase jiný příběh...

Ps: jen má kamarádka, když jsem jí o našem seznámení vyprávěla, sarkasticky poznamenala: "můžeš být ráda, že tě neuhnal..."