Re: Psychické onemocnění a jak to bere okolí

Denčo ty moje příznaky jsou takovýhle:

Depersonalizace je psychický symptom s širokou škálou projevů. Nejobecněji řečeno se vyznačuje zdáním neskutečnosti sebe sama.

Zahrnuje tyto vybrané projevy: Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována. To se může týkat všech smyslových modalit - když se např. něčeho dotýká, je to jakoby se toho dotýkal někdo jiný; když mluví, slyší mluvit jakoby někoho cizího apod. Někdy se lekne při pohledu do zrcadla, neboť místo sebe sama vidí v zrcadle jakoby někoho neznámého. Může se cítit odhmotněná, jakoby nestála pevně na zemi, ale nadnášela se - jakoby její tělo bylo zhotoveno z prázdna, vzduchu nebo třeba vaty. Může trpět strachem, že každou chvíli zmizí, zešílí nebo zemře - jakoby se v nejbližší chvíli měla oddělit její duše od těla nebo se již oddělila. Časté jsou také pocity ztráty kontroly - osoba má dojem, že neovládá svoje tělo a jeho části, připadá si např. jako loutka bez vlastní vůle nebo jako pozorovatel spíše než činitel svého života. Sama sebe může prožívat jakoby byla stroj, robot nebo automat.
Příznačné je také změněné vnímání času (běží mnohem rychleji, jindy naopak velmi pomalu), změněné vnímání těla a prostoru (zvětšuje se nebo zmenšuje), ztráta smyslu pro tělesné hranice, ztráta nebo otupění emocí a empatie, ztráta životní motivace, ztráta smyslu pro důsledky svého chování, zhoršená soustředěnost, paměť a představivost, smyslová otupělost, závratě, mimotělní zážitky aj.
Depersonalizaci často doprovází derealizace, která se ji podobá, ale týká se vnějšího okolí, hmotných objektů a druhých lidí. Obě se mohou vyskytovat i nezávisle na sobě. Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou. Může se zdát plochý a dvojrozměrný podobně jako kresba na papíře nebo obrázek na monitoru počítače. Nebo jakoby se celý život odehrával v televizi nebo kině a osoba jej sledovala jen jako pasivní divák. Dobře známá místa mohou být najednou prožívána jako cizí a neznámá. Blízcí lidé se mohou rovněž zdát cizí. Druzí mohou být vnímáni jako stroje, roboti či jako herci na divadelním jevišti. Osoba může mít pocit, jakoby věci kolem ní nebyly hmotné a skutečné, jakoby se jí jen zdály nebo doopravdy neexistovaly.
Depersonalizace a derealizace bývají často spoluzažívány s celou řadou jiných psychických poruch a symptomaticky se s nimi překrývají. Vyskytují se společně s depresí, úzkostí, se záchvaty paniky, s poruchami příjmu potravy, posttraumatickou stresovou poruchou, obsedantně kompulzivní poruchou, poruchami osobnosti aj. Žádná z těchto poruch však nepředurčuje přítomnost symptomů depersonalizace a derealizace ani jejich intenzitu, což podporuje koncepci depersonalizačního a derealizačního syndromu jako samostatné poruchy s nezávislým průběhem.
Okolí na postižené osobě zpravidla přítomnost syndromu nerozpozná. Ta může být přes obtížnost svých psychických stavů docela dobře sociálně adaptovaná. Otupění či ztráta emocí a empatie může nicméně komplikovat navázání a udržení partnerského vztahu a poruchy v kognitivní oblasti mohou zhoršit pracovní výkon nebo dokonce způsobit pracovní neschopnost.