Já trpím tímhle...

Depersonalizace je jednak symptom a jednak nemoc. Poprvé byla popsána Ludovicem Dugasem, francouzským psychiatrem z přelomu 19. a 20. st.. Vyskytuje se téměř u všech závažnějších psychiatrických onemocnění , zahrnujících silnou úzkost, panickou poruchu, depresi, posttraumatickou stresovou poruchu, obsesivně kompulzivní poruchu, schizofrenii .... jako i u neurologických onemocnění jako je migréna a epilepsie. U normálních lidí se může vyskytnout při stavech únavy, strachu, meditaci nebo po užití drog jako marihuana nebo extáze. Může se též vyskytovat řidčeji sama o sobě, v čisté formě - primární depersonalizace.
Dle diagnostiky Americké psychiatrické asociace, "Depersonalizační porucha" je charakterizována trvajícími nebo opakujícími se epizodami :..... odtržení se nebo odcizení se od vlastní osoby, vlastního já. Člověk se může cítit jako automat....Může být přítomen pocit, že člověk je vnějším pozorovatelem vlastních myšlenkových pochodů...Často se vyskytují různé poruchy smyslového vnímání, nedostatek emocionální reakce....Derealizace (pocit že okolní svět je je cizí nebo nereálný) se také často vyskytuje.
Mnozí postižení ji popisují jako děsivou, jako „ztrátu pocitu, že jsem naživu“, „živou smrt“, jako být odcizen od vlastního těla, svých blízkých, svých pocitů. Někteří říkají, že je to jako by jejich hlava byla vycpaná „vatou“. Lidé si přejí, aby se probudili a vše bylo zase znovu jasné. Mnozí popisují derealizaci, jako když svět kolem nich je jako film nebo že jsou odděleni od ostatních a okolí neviditelnou tabulí skla.
Pokud takové nepříjemné pocity trvají delší dobu bez vysvětlení lze u jedince usuzovat na depersonalizační poruchu. Ta může být následkem silného stresu nebo emocionálního rozrušení, ale může se také vyskytnout zčista jasna bez zjevné příčiny a často velmi náhle.
Existuje více teorií: depersonalizace může být způsobena nadměrným strachem nebo úzkostí nebo nějakým traumatizujícím zážitkem z dětství. Za těchto okolností může odpojení se od vlastního těla být přostředkem, jak se distancovat od traumatu,ale u některých jedinců se pak depersonalizace stává autonomní a problémem sama o sobě. Neurologické teorie zahrnují poruchu nebo nerovnováhu v neurotransmiterech v těch částech mozku, které integrují vstupující smyslovou informaci s naší vnitřní reprezentací našeho Já ( temporální lóby). Specifická část temporálního lóbu - amygdala - zodpovědná za zpracování emocí , může být zvláště důležitá.
Neexistuje žádná jasně identifikovaná léčba pro depersonalizaci; téměř vše bylo vyzkoušeno - od hlubinné psychoterapie, přes elektrokonvulzní léčbu po léky - antipsychotika a antidepresiva. Někdy může léčba primární poruchy vést k úplnému vymizení DP symptomu.