Re: Utracení psa

Je tu hodně nesouhlasných názorů na utracení. Já si zase myslím že "žít za každou cenu" není snem ani zvířat ani lidí. Manželova babička - ano, té "vylezly vředy" - bércáky. Nejsou smrtelné. Ale ku..vsky bolí. Jedla 20 ibalginů denně a stejně ji to bolelo. 5 let. Pak ještě rok v léčebně, kde byla na morfiu. Byla to původně hodná babička, která se změnila na velice podrážděnou, podezíravou a protivnou osobu - kvůli bolesti, kvůli absolutní závislosti na ostatních pečujících členech rodiny i v takových úkonech jako osobní hygiena, a neschopnosti dojít byť i pár kroků. Ano, byť to nebylo vyléčitelné, léčit se to dalo. Ale ta kvalita života - příšerná. Lidští doktoři lidi umřít nenechají i kdyby chtěli. Zvířata to zase neumí říct že už je to takhle nebaví, že je to bolí, svědí, že je nebaví být na nechutné dietě, že je nebaví když si nemůžou sami dojít na záchod a musí se denně koupat. Možná si taky jako leckteří nemocní lidé přejí aby "už bylo po všem" - jenže jaksi "na potvoru" ne a ne umřít......

Autorku neodsuzuju. Naopak schvaluju její zodpovědné rozhodnutí - pejska už vet nechtěl ani operovat - kde mu co bude u zadečku sešívat když už to všude sešívané má :-( Ono ani ta anestezie ve 13ti letech psa (požehnaný věk takřka u všech plemen, některá mají v průkaze jen 8 listů na roční prohlídky, že) není bůhvíjaké terno.

Myslete si co chcete, ventilujte se. Ale sama za sebe říkám, že než umírat dlouho a blbě, živořit mezi léčbou a rekonvalescencí, to radši opustit světla ramp zavčasu.