Re: Jeroným Klimeš - osobní zkušenost

Vážení,

byl jsem upozorněn na tuto diskusi, tak jsem rád, že k tomu mohu říci pár slov.

Ano, je pravda, že přijímam klienty doma. Důvody jsou nepopírám ryze osobní. Mám sice možnost využívat ordinaci v centru, ale to znamená hodinu cesty tam a zpátky, což by tak nevadilo, ale především je to vždy výprava více než na půl dne. To v praxi už při třech klientech za den znamená, že bych doma prakticky nebyl. Osobně se snažím dodržovat to, co radím klientům. Totiž pokud chtějí, aby jim rodina držela pohromadě, měli by s ní trávit hodně času. (Asi znáte ty kecy: "Pro mě je rodina to nejcennější, co v životě mám." "A kolik času s ní tak týdně strávíte." "No, tak půl dne o víkendu...") Mám dvě předškolní děti, které pravda občas do pracovny vlezou. Obvykle je ale pak předám ženě a jejich návštěvu zohledním v délce sezení. Ale chápu, že takto asi padne část mé kariéry za vlast a za rodinu... Ale je dobře, že se to veřejně ví, alespoň se klient může rozhodnout podle toho, jestli by mu taková občasná vizitace "koterapeutů" vadila nebo ne, nebo jestli se nechce sejít někde ve městě. Každopádně se (nejen zde) klientům za toto omlouvám.

Ale zde si paní stěžuje, že jsem se jí nevěnoval. To mě mrzí a zaráží zároveň, protože já osobně mám pocit, že z konzultace nepustím klienta do té doby, dokud mám pocit, že mu ještě mohu něco smysluplného říci. Proto si kladu otázku, jestli jsem se jí opravdu nevěnoval, nebo jestli jsem jí v její situaci prostě neměl co nabídnout. I to se může stát. Nevím, z řečeného si samozřejmě nedokážu vybavit, o koho šlo, ale jestli tato paní tento pocit má, pak bych to asi měl brát jako reklamaci. Tedy nevidím problém, pokud znova zavolá a můžeme její případ probrat ještě jednou, aby nemusela odcházet ode mě s tímto pocitem.
s úctou
jk