Úzkostná porucha

Koukám, že už jste tu úzkost řešili, já nemám už ani tak problém s úzkostí, ale s manželem.
Problémy mám v podstatě od dětství, i když to jsem to nijak neřešila, byla jsem jen prostě hodné, opatrné dítě, máma říkala, že mám prostě velký pud sebezáchovy. Zhoršilo se to až někdy po dvacátém roku, po dětech, začala jsem se hodně bát nejdřív o děti, dát je třeba i do školky, o sebe, že se mi něco stane apod. Loni na konci léta se mi tu složila sousedka, z nervů, vypadala jak když má epileptický záchvat, pěna u pusy... zavolala jsem záchranku, vyřešilo se to.
U mě to vygradovalo letos v září, jednou jsem šla prostě spát a najednou to na mě padne, co když se mi udělá špatně, vzpomněla jsem si na tu sousedku, viděla jsem před sebou živě ten záchvat, co se dvěma spícíma dětma (manžel pracuje v jiném městě, domů jezdí na víkendy, jsem přez týden na všechno sama, ale na to si nestěžuju, zvykla jsem si, bez problémů), udělalo se mi zle, strašnej fyzickej třes, pocit na omdlení, že se složím... začala jsme chodit, pustila televizi, vzbudila manžela... a ten mě seřval, co dělám, ať se kouknu jak si žiju (manžel vydělává slušně, já se starám o děti a mám e-shop), co kdybych byla na děti sama (jeho kolegyni v práci opustil chlap)... což mě v tu chvíli dostalo ještě víc, sedla jsem do auta, musela jsem se pekelně soustředit, abych do něčeho nevlítla, a jela k rodičům. Bylo už po půlnoci, táta mě nadopoval Lexaurinem (mám to z části dědičný), máma mě vzala do postele a pak jsem nějak usnula. Táta mi zajistil návštěvu u známýho psychiatra, dostala jsem antidepresiva, za dva týdny už jsem vcelku zase fungovala bez Lexaurinu. Ale s nocí o samotě s dětma mám problém, takže jezdíme spát k rodičum přez týden, je to kousek. Jinak teď funguju v pohodě, AD mam Cipralex, ještě minimalne na pul roku.
A manžel? Už mě dvákrát seřval, že si vymejšlím, že to mám z nudy, že mu přidělávám problémy, poslala jsem mu nějaké odkazy, např. www.uzkost.cz to na mě sedí skoro 100% a on, že těmhle kecům nevěří. Naposledy to na mě hodil včera, jak jsem se změnila, že jsem se "odstěhovala" k rodičům, jak si vymejšlím...
Jinak podotýkám, že je to velice inteligentní chlap, mě i děti miluje. Ale tohle prostě nebere.
Co s tím? Ochabuje tak můj cit k němu, jak můžu být s někým, kdo je schopen tohle říkat a nevěřit mi? Mám se přetvařovat, že je vše v pořádku, lhát, že spíme doma... jenže dřív nebo později problém zase přijde.
Fakt nevím.