Re: Kočka a miminko

Neboj, oni si všichni nakonec nějak zvyknou - kočka, miminko a nakonec i vy dva. My mame dva děsivě, skutečně děsivě rozmazlený siamský kocoury (8 a 5 let), dceru 2 roky a mimi v bříšku. Kočky byly naše miminka, úplně domácí, spali s náma v posteli, když jim něco bylo, brali jsme si volno v práci... Moje máma a spousta dalších lidí brali jako samozřejmost, že se jich v těhotenství nějak zbavíme, abych neměla nějakou nemoc, třeba toxoplazmózu, aby nezalehli mimi, nepokousali nebo nepoškrábali obličej apod. osobně jsem měla tedy největší strach z alergie, to ostatní je podle mě totální blbost, když se člověk chová aspoň trochu rozumně.
Po porodu to byl dost záhul, mladší kocour dost žárlil (žárlí doteď), projevuje se to ale tak, že se s námi nebavil, nechodil se mazlit asi půl roku, a děsně řve (doteď). Druhej kocour úplně v klidu. Ani jeden se po Lucce nikdy neohnal, vlastně je vůbec nezajímala, žárlili na nás a na nás si vylívali zlost (tím řvaním, čůráním všude možně, drápáním nábytku). Samozřejmě jsme nastavili nová pravidla - ze dne na den po příchodu z porodnice - žádný spaní s náma, k miminku se nesmí, do miminkových věcí se nesmí. No taky jsem ten první půlrok dost uklízela, vysávala chlupy a odstranila většinu věcí ve kterých se chlupy drží, měla jsem strach z tý alergie, ale je to naštěstí dobrý. Asi po měsící kočky ta nová pravidla ustály, pořídili jsme jim nový pelíšek, mají ho na skříni, Lucka tam za nima nemůže, mají tam klid. Taky to chtělo si je trochu usmiřovat, hladit kupovat mňamky apod.
Teď jsem znova těhotná a mladší kocour to hned vycítil, tak tu máme zace veselo - řve a řve a řve.
Neboj, to půjde. A když to z nějakého vážného důvodu nepůjde, tak se holt nic nedá dělat. Sama jsem raději už před porodem zjišťovala, kdo by se o kočky postaral, kdyby měla Luca třeba alergii...