Re: Soubytí s postiženými

Já očekávám jen že nebudu dostávat rady od někoho, kdo o diagnóze slyší prvně v životě.
Konkrétně syn v devíti letech ještě pořádně nerozumí mluvenýmu slovu (takže někdy divně reaguje, když si špatně domyslí, co kdo říkal) a špatně mluví (takže většina cizích lidí nerozumí, co říká). Máme za sebou psychology, psychiatry, několik logopedek, Ranou péči, SPC... mám samozřejmě hodně načteno. Ráda komukoli popíšu, v čem diagnóza spočívá, jak je třeba se synem komunikovat, jak jsme používali znakovku, komunikační tabulky apod. - naprosto s tim nemám problém...
Ale ztrácim řeč, když po tomhle všem mi někdo řekne, že by mi moh doporučit dobrou logopedku - že tam chodili s dcerou na nápravu R a Ř. Jako asi je to snaha projevit pochopení, ale pro mě je to signál, že jsem to všechno vykládala do větru, páč ten dotyčnej naprosto nepochopil, že to je úplně jinej level, páč jednak když už to řešim tolik let, tak asi mám logopedky v kraji zmapovaný víc, než někdo, kdo potřeboval rutinní krátkodobou službu a druhak s diagnózou našeho syna se 90% logopedek při naší návštěvě setkává poprvé v životě a naprosto netušej, co s nim, takže to, že uměj R a ř nám je jaksi na houby. Jako nerozčiluju se ani mě to netrápí, ale mám pocit promarněnýho času a tak ukončuju hovor, kterej zjevně nic nepřinese ani jedný straně.

Jinak u mě ve třídě jsou integrovaný děti dvě a troufám si říct, že to je integrace v praxi - máme i dítko neslyšící a nejenže se znakovku učí všechny děti, ale dokonce i jejich rodiče. Páč děti to prostě tahaj domů, nebo na to přijde řeč... určitě přispívá i to, že rodiče integrovanýho dítka kdykoli na cokoli rádi odpoví a nedělaj z toho vědu, takže se jich nikdo nebojí ptát. A určitě je to taky jedno z přijímanějších postižení. Třeba k mentálně reardovaným už se lidi tak vstřícně nestaví...