Re: Jak s vámi prožívali tatínci porod?

Byl se mnou u obou porodů a jsem ráda, že už nepoužívá věty jako "to je toho, přijdeš, vyfoukneš dítě a jdeš domů" jako před tím, než jsme měli děti.

U prvního byla ta přítomnost tak nějak naopak, než jsem potřebovala. Měla jsem od pondělí do středy kontrakce po 2 minutách vždy 45 sekund a tu zbývající minutu a čtvrt jsem se vždycky dost nudila. Protože jsem těch 45 sekund nic nevnímala, nemohla jsem poslouchat rádio, protože jsem ztrácela souvislosti a časopisy pro matky a děti, které tam měli mě nebavily - netušila jsem, že se k porodu hodí knížka :) No a to jsem tam byla celou ty tři dny sama.
Manžel přijel 2 hodiny před tím, než se mímo narodilo, ale to už byl jen u toho, kdy se začaly ztrácet ozvy, kdy mě vezli na akutního císaře výtahem a manžel měl nervy, že se zasekneme. Musela jsem ho spíš hodně uklidňovat ... nakonec viděl mimčo jako první (a je na to dosud hrdý), já se probrala až druhý den ráno.

U druhého jsem se zase snažila dva dny sama v porodnici, tentokrát vybavená knihou. Mezi kontrakcemi jsem si povídala se spoluležícími, při kontrakcích byla mimo.
Nakonec třetí den řekli, že už je to na půl cesty (cesty kam?) a ať si zavolám manžela. Kontrakce se mi slily v jednu a už jsem nezaznamenávala pauzy, bylo jen černo. Pak mi PA pomohla do sprchy, tam jsem přežívala.
Manžel přijel, vyhnal mě ze sprchy, abych tam náhodou neporodila (asi si měl něco přečíst z těch knížek o porodu, co jsme měli doma), pak mi začal účinkovat epidurál a bylo to fajn. 3 hodinky jsme si povídali, drbali s anestezioložkou ... nic nebolelo. Pak už bylo zase všechno špatně, epidurál přestal fungovat. Doktor se při kontrole zamračil pak rovnal dítě, které se natočilo nějak úplněn blbě, vymotával ho z pupeční šňůry, pak zmizely kontrakce (po třech dnech), pak už jsem tam vlastně nebyla. Jen občas jsem zahlídla dalšího a dalšího doktora a věděla, že tady se dnes žádné dítě nenarodí a já že umírám.
Slyšela jsem hlášky jako že na císaře je pozdě, že mám tlačit jakmile to jen trochu půjde, že už záleží jen na mě. Kontrakce jsem ale necítila.
Z vyprávění manžela - nastříhli mě kam mohly, anestezioložce se podlomila kolena, přinesli kleště, doktor se zapřel nohou o postel a dítě ze mě vyrval. Nevím, já tam nebyla. Pak všichni mlčeli, odešli s dítětem (netuším, kdy se narodilo, pořád jsem čekala, že to ucítím, ale to už tam chodili s něčím bílým a došlo mi, že to je můj syn) a pak přinesli dítě v zavinovačce, dali ho manželovi do ruky a významně řekli: "je zdravý!"

Já jsem nechápala proč by neměl být, byla jsem vážně mimo. Jsem ráda, že tam manžel byl, protože jsem si neuměla představit, že by mi dítě cpali k prsu, nesnesla jsem dotyk kohokoli a tak celé dlouhé šití jsem měla prcka u hlavy,u manžela v náručí, tak byl alespoň u někoho blízkého.

Jen výsledek je, že třetí dítě mít nebudeme, protože manžel nechce být vdovec :(