Re: Oblíbená báseň

něco na odlehčení...

Úplavice v Bradavicích

Byla vpravdě drsná zima,
mráz zalézal pod pláště
(Anglie má drsné klima,
Bradavice obzvláště).

Sníh sahal až ke třem metrům,
hrad byl celý zapadlý,
každý nosil spoustu svetrů
a přesto byl prochladlý.

Brumbál seděl schoulen v křesle
v kabinetu Minervy.
„Drahá, netvař se tak sklesle,
i mně to jde na nervy!


Na prd všechna kouzla jsou tu,
výhřevná i léčivá,
zima táhne ze všech koutů
a mně tak zle nebývá…“

Vytřeštila na něj zraky,
jak se celá zděsila.
„Ty už jsi to chytil taky?“
„Jo, asi od Nevilla…


Šíří se to jako rýma,
co je tohle za nemoc?
Na klozetu je fakt zima
a já tam byl celou noc.

K čemu jsou nám naše hůlky,
když neumí pomoci?
Málem omrzly mi půlky,
a to je před Vánoci…“

Minerva rozpaky skryla.
„A co žáci, Albusi?
Většina se nakazila,
ten zbytek snad nemusí!“


Soustředěním tvář jí zrudla.
„Kouzla na to nestačí,
bude muset přijít mudla,
dá nám rady jinačí.“

„Tohle není vůbec špatné,“
zamyslel se ředitel.
„Snad to bude něco platné,
léčitel byl na pytel.

Ministr nás sice sprdne,
to mi ale nevadí,
až mi stolice zas stvrdne,
snadno si s ním poradím.

Zařídila bys to, drahá?“
Brumbál tiše navrhnul.
„Už mě to zas nějak zmáhá,
abych ti tu nevrhnul…“



Uzel županu si dotáh´
a ze dveří vystřelil.
(O pohled na útrob obsah
nerad by se podělil.)


Lékař-mudla. Kde ho najít?
Minerva přemýšlela…
Doktoři se přece znají!
Co udělat, věděla.


Na papír skládala slova,
nešetřila popisem.
Pak už vzlétla spěšná sova
ke Grangerovým s dopisem.

Ti se do práce hned dali
a po krátké úvaze
kolegovi zavolali,
co k nemocným docházel.

Pozvali ho na skleničku,
nalili mu metaxu
a když už měl trochu špičku,
sáhli pro hrst letaxu.

Znenadání v krbu prsklo.
S Grangerem i s tím doktorem
kupředu to prudce mrsklo
tím stísněným prostorem.

Za pár minut byli v hradu,
tam před krbem na zemi,
obklopeni mrakem smradu,
popelelm a sazemi.

Mudla v šoku jen se tlemil,
zmatený byl víc a víc.
„Vy jste jistě doktor Hamill,“
Minerva mu chvátla vstříc.

Přivítala ho fakt vřele,
na nohy ho vyzvedla
a potom skrz brýle směle
do očí mu pohlédla.

Že to byl chlap věru lepý
i přes svoje šediny,
všimnul by si snad i slepý
pohled neměl nevinný.

Odskočila od něj prudce,
jako by se spálila.
Aby zaměstnala ruce,
šálek kávy nalila.

„Napijte se trochu, pane,
to vás jistě povzbudí!“
(Ty jsi zřejmě, hochu, kanec,
je třeba tě obludit.)

Lehce řízlá byla káva
nedivícím lektvarem.
Už si doktor srknul, sláva,
věc neskončí nezdarem!

V šálku bylo už jen po dně,
když tu mudla náhle vstal.
„Tak prý je tu chorých hodně,
na ně bych se podíval.“

Minervě se ulevilo.
„Za Albusem půjdeme,
v noci se mu přitížilo,
na lůžku ho najdeme.“

Zubař Granger pravil smutně:
„Já mám prosbu, přátelé,
nemusíme zatím nutně
tahat říďu z postele.

Pojďme nejdřív k naší holce,
máma děsně vyvádí.
Náš nejvyšší divotvorce
nechť je druhý v pořadí…“

Že to bylo jedno vcelku,
usoudili po chvíli,
Hamill mu prohlédne dcerku,
ať mamina nešílí.

Bylo nutné situaci
teď objasnit lékaři:
že půl hradu bacil bacil
a léčba se nedaří.

K ošetřovně vykročili,
po schodišti hop a skok,
dlouhou chodbou doktor milý
pevně držel s nimi krok.

Nabídl Minervě rámě,
když vedle něj kráčela,
pozorný byl k staré dámě,
byla celá zardělá.

Než tam došli zmrzlým hradem
( a přesto, že chvátali ),
byli napůl mrtví chladem,
všem třem zuby cvakaly.

Natřískaná ošetřovna
téměř ve švech praskala.
Chudák Poppy mísu zrovna
pod Malfoye dávala.

Žáci skleslí vysílením
po lůžkách se váleli,
krátili si chvíli čtením,
na učení káleli.

Všichni byli bledí tuze
a s teplotou zvýšenou
nikdo nebyl schopen chůze,
byli slabí v kolenou.

Pár postelí vedle dveří
kantoři obsadili,
byli to chudáci, kteří
od žáků to chytili.

Hamill zastavil se rázně
hned u první postele,
sklonil se nad ní bez bázně,
netvářil se vesele.

„Tenhle pán má divnou barvu,
je tak nějak zelený,
teploměr mu někam narvu,
snad už není studený…“

„Snape má běžně barvu tuhle,“
doktor Granger povídal.
„Leží pravda trochu ztuhle,
asi šlofíka si dal.“

Obočí Hamill pozvedl,
jen rameny pokrčil.
Granger oba dále vedl,
náhle prstík vytrčil.

„Támhleto je naše dcerka,
pod tou haldou učebnic,
blbě je jí od úterka,
nepomáhá vůbec nic.“

Z lůžka vedle Harry Potter
šťouchl do ní znuděně.
„Hermi, není to tvůj fotr?“
zeptal se jí tlumeně.

Hermiona povzdychla si,
učebnici zavřela,
rukou prohrábla si vlasy,
na příchozí hleděla.

„Ahoj táto, co ty tady?
mamka má zas obavy?
Jsem jen napůl mrtvá hlady,
už mě to fakt nebaví.“

„Hned s tím něco uděláme,“
tatínek ji chlácholil.
„Specialistu už máme,
by pořádek nastolil.“

Mudlu skromný úsměv zdobil.
„Provedem vyšetření,
ňákej bacil vás tu zlobí,
snad najdeme řešení.“

Po chvíli jen kývl hlavou,
téměř začal jasno mít.
„Nebude to myslím stravou,
odběry to bude chtít.

Nabereme dva, tři vzorky
krve, také stolice,
a vzít všechno do laborky
je teď nutné nejvíce.

Budu s Grangerem muset zase
cestu krbem použíti,
opět budu jako prase,
co nadělám, do řiti…“

Do rána byl Hamill zpátky,
nevyspalý, přesto fit.
„Na mě je ten bacil krátký,
za pár dní tu bude klid.“

Injekcí si složil bednu
hned u první postýlky.
„Každému teď prdnu jednu,
tak nastavte prdýlky!“

Marodi zůstali čučet
všichni jako jeden muž.
Protestem začla síň hučet.
„No tak bando, sakra, kuš!“

Mudla zjistil, že se baví.
„Nejsem žádnej sadista.
Jestli chcete být zas zdraví,
tak jdem na to, prokrista.“

Nabral lék do první jehly,
všem čelisti poklesly,
přesto si na břicha lehli,
hrůzou ani nehlesli.

Jen s Dracem to bylo špatné,
ječel jako v horroru.
Bylo mu to však prd platné,
začlo pár dní teroru.

Postavil si je do latě,
autoritu Hamill měl.
Třikrát denně dolů gatě,
léky pral do jejich těl.

Potter nesl to statečně,
vždycky jenom tiše kvík´.
„To snad bude trvat věčně…
Už teď jsem jak jehelník…“

Ronald Weasley také hekal,
otravoval okolí.
Kvůli injekcím se vztekal:
„Každý pohyb mě bolí!“

„Nejste, hoši, lehce blbí?“
Hermiona vybuchla.
„Mě ty vpichy také svrbí
a jsem rovněž opuchlá!

Buďte rádi, že už jíte,
že už smíte z postele
a tak děsně nekadíte.
Chovejte se dospěle!“

Hamill zašel k řediteli,
zlehka ťukl na dveře.
Přivítal ho úsměv vřelý,
s nímž mu Brumbál otevřel.

„Už se cítím mnohem lépe,
právě snídám malý toust,
ač se mi furt ruka klepe,
a jsem slabý jako chroust.

Strašně se mi ulevilo,
vy jste naše záchrana.
V čem to ale sakra bylo?
Existuje ochrana?“

„Byl to bacil úplavice.
A jak dlouho putoval
skrz celičké Bradavice,
tak přes skřítky zmutoval.

Závada tu asi bude
v stravovacím systému,
v tom, že skřítci jsou tu všude,
vidím jádro problému.

Špinaví jsou, trochu smrdí,
hygienu neznají,
musíte být na ně tvrdí,
ač to lehké nemají.

Mají-li dál vařit, smažit,
chystat každou dobrotu,
musejí se více snažit
udržovat čistotu.“

„My to nikdy neřešili,“
Brumbál tiše povzdychl.
„Vyvážili to svou pílí,
nerad bych je namíchl…

Celé skřítčí pokolení
oddané je velice,
ale chodí usmolení,
jak jim velí tradice.

Tedy svolám na poradu
hnedle s dnešním večerem
skřítky z celičkého hradu,
situaci proberem.“

„Dobrý nápad,“ Hamill mínil,
„toho hned využiji.
Budete ve velké síni?
Všechny je naočkuji.“

Nebylo to vůbec snadné.
Při tomhle shromáždění
všichni měli oči chladné
a byli uražení.

Všichni skřítci – kluci, holky
radost žádnou neměli,
s umaštěnými podolky
rozloučit se nechtěli.

Ač vše Brumbál podal mírně,
tvářili se kysele,
nechtěli se chovat smírně.
„Ale no tak, přátelé…

Nemocní jsme vaší vinou,
je to třeba vyřídit.
Nemám tedy možnost jinou,
musím vám to nařídit.

Nejdřív nutno špínu sloupat
a potom pravidelně
budete se všichni koupat
v čistě vaší koupelně.

Vykouzlím vám krásné lázně,
na chuť tomu přijdete.
Je to jen otázka kázně,
to vy přece svedete.

Zásady vám vaše nechám,
vše zvládneme bez zloby,
vaše hadry nechte blechám,
nové předá vám Dobby.

Protože jste všichni vždycky
jiné šaty zavrhli,
my jsme vám teď průkopnicky
uniformy navrhli!

Bradavický znak tam bude,
barevných knoflíků šest,
zlaté vyšívání všude,
zkrátka krása, na mou čest!“

Tohle skřítky potěšilo,
souhlasně zajásali.
Tím se všecho vyřešilo,
i píchnout se nechali.

Za pár dní všem bylo prima,
vstávalo se z postelí
a ač byla stále zima,
všichni byli veselí.

Zas se jedly laskominy,
Hamill s kantory, s žáky
doplňoval tekutiny
máslovými ležáky.

Teď se ale Brumbál topil
v dilematu nemilém
(až se trochu smutně opil):
Co udělat s Hamillem?

Jak pravidla kouzelníků
nelítostně říkají –
- domů poslat místo díků,
paměť smáznout potají…

Pozval mudlu k svému stolu,
starosti ho tížily,
navíc tušil, že se spolu
s Minervou dost sblížili.

„Jaké jsou teď vaše plány?“
doktora se otázal.
„Líbilo se vám tu s námi?
Hodně jste tu dokázal!“

Hamill mávl rukou jemně.
„Jako lékař praktický
setkávám se s tímhle denně,
nic to není, fakticky.

Ale váš svět, to je něco!
Z letargie probral mě,
pořád se tu děje leccos,
doma je mi nevalně.

Není možné tady zůstat?
Zpátky netáhne mě nic,
zvědavost má tady vzrůstá,
jsem nadšený stále víc.“

Nápad bleskl v mozku bystrém.
Brumbál rychle vyskočil
a vydal se za ministrem,
by ho zase vytočil.

Příštího dne Hamill začal
u Munga být zaměstnán,
v kanceláři hezky hačal
(i když byla úděsná).

Nebyl to nápad tak špatný.
Brzy všechny přesvědčil,
že jim bude něco platný,
rychle se tam osvědčil.

Krbem létal teď už běžně,
s Minervou si randili,
choval se k ní velmi něžně,
hezky si to užili.

A tím končí báseň dlouhá,
všechno šťastně skončilo.
Ač to byla blbost pouhá,
snad se vám to líbilo.