Re: 18-měsíční batole-hysterické scény pokaždé, když se mama vzdálí pár metrů

Evis,
jsou děti, které prostě mamasují a jsou děti které nemamasují. Já mám jednoho nemamase a jednoho šíleného mamas. Mamas se dodnes potřebuje denně mazlit a tulit, někdy mám pocit, že si někde vede záznamy, kolik má odtuleno a dotuluje se podle potřeby. Prostě tu potřebu má, u ní vysloveně potřeba fyzického kontaktu.
Jako mimino ječela, pokud na ní sáhnul někdo jinej (včetně tatínka). Když jí babička odvážela v kočárku na procházku, tak bys myslela, že zlosyni unášejí cizí dítě - řev naprosto šílenej... ale za rohem vždycky zmlkla, užila si vycházku s babičkou - a spustila zase až v okamžiku, kdy zahlídla mě ve dveřích.

Co s tím - nevím. Pevné nervy všem zúčastněným a věř, že to přejde.

Možná trošku zvykat - někde jsem četla zásady jako - nemizet záhadně bez rozloučení - vždy se rozloučit, i když jdeš jen s odpadkovým košem, sdělit, že se vrátíš a pak se přivítat po návratu. Myslím, že pro ní je těžké to večerní cvičení hlavně proto, že tě pak nevidí přijít - že jsi (pro ní) pryč celou noc... do zblbnutí opakovat, že maminka se vrátí, číst pohádky, kde se maminka vrátí pro svoje dětičky atd. Moje dcera hodně lpěla na rodinných modelech, i plyšáky spárovala na maminky a miminka a prostě potřebovala v tom svém světě v tom mít pořádek - že maminka se vždycky stará o svoje miminka, vždycky se k ním vrátí, vždycky je má ráda atd... že maminka je smutná bez svého miminka a udělá vše proto, aby se s ním zase viděla.
Hodně dlouho se dcera budila, když jsem přišla večer domů - myslím, že i v polospánku sledovala, jestli se fakt vrátím. Takže když jsem šla děti přikrýt než jsem šla sama do postele, tak syna bych mohla vzít z postele a odnést kamkoliv, dceru vzbudilo i to, že jsem jí jemně přikryla - a vždycky se mi vrhla kolem krku a komunikovala se mnou...

...takže některé děti mají tu potřebu kontaktu a jistot větší. Nemyslím si, že je rozmazlená, myslím, že u ní je to fakt POTŘEBA (viz. ten špatný spánek - to není o tom, že by si mojí pozornost vyřvával, ale mojí nepřítomnost jí stresuje a trpí tím). Teď je jí pět a půl roku, chodí do školy, umí číst a psát, je hrozně šikovná, má spoustu kamarádů (a jednoho miláčka - kupodivu i tomu je věrná a stálá), lidi jí mají rádi, je hrozně miloučká atd... ale prostě MAMAS...