sama jsem psa nikdy neměla,

jsme kočičí.
Ale cizím lidem opravdu nevěřím, i kdyby měli čokla vycpaného.
Věřím však na to, že nevypočitatelnost psa je dána buď geneticky (v menší míře - např ovčák se k stáru stává nevypočitatelným), ale hlavně páníčkovým kretenismem.
(nadsázka)
Ono totiž úplně stačí, když je pán neurotik nebo třeba běžně hlasitě mluví, trpí dlouhodobou, pečlivě skrývanou frustraCÍ...
Nemusí to být vyloženě hajzl nebo pablb.

Znám pouze 5 psů, kterým stoprocentně věřím a věřila jsem.
Jeden nás (3 děti - 2 sestry a 1 bratranec) prakticky vychoval spolu s naším kocourem. Byli stejně staří. Kocour umřel ve 22 letech, pes v nedožitých 20!!!
Strašně ošklivá fenka mých rodičů byla též spolehlivá - bohužel už je taky za duhovým mostem.
Z žijících jsou to dva psi mé nejlepší přítelkyně - lebrador a malý kříženec čehosi - je jim 16 a 18 let a nikdy se neprojevili agresivně ani v nejmenším, vůči dětem už vůbec ne - ty nesmírně milují.
Totéž pes mých rodičů.
Přestože nekteří si cizí nevycválaní spratkové sem tam i kopli nebo šťouchli do oka, tito 3 psi trpělivě vše snášeli.

Jako důvod jsme označili fakt, že miminku neublíží žádné normální zvíře a z odrostlejších dětí padá neustále nějaká potrava (plivou kolem sebe, drobí rohlíky...)