A co potom?

zažila jsem taky podobnou strašně nepříjmenou zkušenost - po cca 24 letech společného života + 4 děti. Byl to manželův úlet, asi se bál, že mu ujíždí vlak (brali jsme se v 19, nic si "chudák" neužil, ale těch souvislostí tam bylo víc. Dostávala jsem se z toho snad dva roky....prostě měla jsem pocit, že zradil...a furt teda mám....náš vztah je teď trochu slepovaná rozbitá vázička, funkční, ale už to asi nikdy nemůže být stejné jako předtím. Důvěra je vtahu.

Já ale zůstala, protože jsem ho měla moc ráda....a nějak si neuměla představit život bez něj, ne bez domu, bez peněz, bez firmy, ale prostě bez něj.
Můj vztah k němu se ale změnil.
A pokud by se stalo ještě jednou - dneska bych odchod už ustála a odešla - protože - pro mne je i důležité, co bude PAK!
Je nám 45, sice máme doma ještě dvě poměrně malé děti, ale já "na stáří" chci a potřebuju partnera, s kterým bychom si byli oporou, s kterým bychom se měli rádi a dokázali spolu být - rádi, jen tak, sdílet, prostě žít.
Dokud má člověk co dělat, koníčky, práci, je v jednom kole, leccos mu nedochází, ale co potom?
nebo v situaci, kdy bude jeden potřebovat pomoct?

Pro mne je mít ráda - vzájemná láska nade vše, nechávám svobodu, umím nechat druhého dýchat a taky to potřebuju - ale je tam potřeba vzájemná důvěra a to sdílení....a chtít být vůbec spolu, trávit i volný čas.
Za mě bych tohle, co píše zakladatelka, nedala, ale asi bych potřebovala nějaký čas k řešení a k odchodu.
Majetek ani nic podobného by mi lásku nenahradilo.