Re: krizová pomoc po úmrtí dítěte

Maceško, krizová pomoc je samozřejmě dobrá, ale nečekej od jakékoliv pomoci zázraky. Píšeš, že je to 14 dní a je jí hodně zle. Počítej s tím, že bude spíš ještě hůř a vlastně není, jak moc pomoci. Tou bolestí si prostě musí projít. Hroutí se, trpí, je zoufalá, je na sebevraždu? Všechny jsme byly, její chování je normální, nenormální by byl opak. Chce to i trpělivost od okolí, že prostě tohle nepřejde snadno. Návštěva u odborníka je dobrá, ale zas tak mnoho nevyřeší, tou bolestí bude stejně muset procházet a bude to trvat možná i dost dlouho, je to hodně individuální, takže neuvádím žádnou přesnou dobu.
Chci tím říct, že někdy se okolí děsí a chce honem nějak pomoci, aby bylo všechno tzv. v pořádku. Docela často mi chodí emaily typu, kamarádce umřelo dítě a je jí strašně zle, je to už rok a ona pořád hrozně trpí, co mám dělat, co s ní máme dělat? Mě takové emaily vůbec nevadí, naopak ráda odepíšu. Jenže ona se ta maminka chová vlastně normálně, trpí, pláče, hroutí se, tak to má být, vím, že to zní hrozně, ale tak to má být. Pokud to netrvá nepřiměřeně dlouho, tak to tak má být. Někdo to dává najevo, někdo navenek působí vyrovnaně, ale uvnitř to prožívá stejně. Hodně pomáhá respekt k té bolesti a k tomu, že uzdravení je bolestivé a nějakou dobu trvá a že vlastně ta pomoc je jen v tom trpělivém provázení skrz tu bolest. Pro okolí, zvlášť muže, je někdy těžké přijmout, že se vlastně nedá dělat víc než trpělivě provázet, poskytnout pohlazení, náruč, ucho, ochotné stále dokola poslouchat a přitom se dívat, jak ta matka trpí.
Vyrovnání se je proces, který na začátku hrozně bolí a ten začátek může trvat třeba 2 roky, ale postupně přijde doba, kdy bolest se otupí a hlavně uvolní místo novým radostem, prožívání nových věcí, ale to uzdravení není bez toho prožívání bolesti a smutku možné. Pomáhá víra, že to nezůstane takhle napořád, jakási naděje, která se sice zdá v tu chvíli neuvěřitelná, že se to nakonec zlepší, že se ta strašná bolest zmírní. Tu víru je třeba podporovat, ale nikdy to nesmí vyznít jako podceňování té prožívané bolesti, žádné vždyť už je to docela dlouho, už to snad nemůže tak bolet, už bys měla být na tom lépe, tohle je strašně zraňující.
Maceško, možná tohle všechno víš. Já to píšu vlastně nejen pro Tebe, ale i pro další, co mi píší a ptají se na pomoc pro kamarádky, příbuzné. Tak se, prosím, nezlob, že jsem použila zrovna Tvůj dotaz, abych o tom napsala.