Re: Pohled z obou stran

Vlastně se na to dívám z hlediska první strany, ale chtěla jsem tím říct, že dovedu pochopit i tu druhou. Že nová rodina má svůj vlastní život, svou vlastní práci a své vlastní zájmy.

Já jsem "ten dříč" a sestra je "ten flákač". Chalupu po babičce a dědovi dostal táta, ségra s mamkou tam přestaly jezdit, když mi bylo asi 12 let. Jezdila jsem k němu na víkend sama, uvařila oběd, uklidila a šla ven dělat, co bylo třeba (na zahradu, na pole, do lesa). V 18 jsem se k němu přestěhovala a při studiích v Praze jezdila rovnou tam.

Sestra s rodinou přijede velmi zřídka, a stejně málokdy s něčím pomůže (nejraději jezdí na oslavy). Švagr zedník občas něco udělá, ale třeba kurník stavěl po chvílích asi 3 roky, novou fasádu k tátovým 60. si nechal zaplatit, no je toho víc. Třeba řekli, že si vezmou jedno jehně, táta objednal řezníka, který jim jehně zařízl, oni vzali maso a odjeli, zbytky jsme po nich uklízeli my. Že by pomohli se senem (ty ovce se musí v zimě něčím krmit), to ne.

Teď staví dům. A táta jim nabídl dřevo (ačkoliv už několik let opakovaně, když se na ně naštval, že mu s ničím nepomůžou, řekl, že jim dřevo na stavbu nedá). Oni to vzali tak, že si přijedou pro hotové dřevo, většinu práce odvedli táta (po zlomenině krčku a jiných zdravotních problémech) a nevlastní brácha (toho času na neschopence po pracovním úraze s kolenem), ještě se trochu činil švagr, sestra a děti (10 a 13 let) jen seděly a čučely. My jsme pak přijeli na dovolenou s našimi malými dětmi a ve volných chvílích jsme chodili do lesa uklízet ten binec, co tam po nich zbyl.

Kdo nechce rodičům pomáhat, ačkoliv tu a tam si od nich něco vezme (často je mu vnuceno), budiž. Ale pokud je to práce kvůli nim, pak by přece mohli zvednou zadek a jít makat taky . Ono to zas až takové utrpení není, strávit dva tři víkendy na zdravém vzduchu zdravým pohybem (jejich děti mají příšerné držení těla, zájmy žádné, jen PC a TV). Kdepak, raději alibisticky řeknou, že kdyby věděli, že s tím budou mít práci, raději si koupí hotové dřevo na pile. Ještě horší je, že si dělají zálusk na majetek - to prostě nedovedu pochopit: pokud někdo nehne prstem, aby s údržbou majetku rodičům pomohl, jak si může dělat nárok na stejný podíl jako sourozenci, kteří tomu věnovali spoustu času a energie? Mě by prostě hamba fackovala, prostě bych řekla, že tento způsob života vést nechci a že se tím zříkám také výhod, které z něj plynou, jen brát a nic nedávat se mi příčí. Ale to holt má asi každý nastaveno jinak. Já si zase žádné nároky nedělám, byla bych šťastná jak blecha, kdyby to táta prodal, pořídil si nějaký snáze udržovatelný a snáze dostupný domeček s menší zahradou, aby mu ubylo starostí, aby méně pil a vedl ještě dlouhý a spokojený život.

Táta tohle svým způsobem vidí, ale když přijde na věc, vyměkne. Třeba loni prodával louku a řekl mi, že ty peníze dostanu, aby mi dal aspoň něco, když sestře byl přenechán byt, kde jsme vyrůstaly. A ejhle, nakonec ty peníze rozpůlil .

Ono je to složitější. On je děsně náročný na výpomoc, sám už nemá dost sil, ale všichni dělají všechno blbě (nebo pomalu, nebo..., nebo...). Před měsícem posekal kus louky a druhý den se to v případě slunečného počasí mělo svážet (už se nám dlouho nepoštěstilo, že by se sváželo seno zrovna v době, kdy jsme tam a můžeme pomoct). Měli jsme naplánovanou návštěvu u mamky, tak mu říkám, že po obědě přijedeme. On na to, že stačí ve čtyři hodiny. Říkám, dobře, kdyby bylo třeba dřív, zavolej mi, za půl hodiny tu budem. Přijeli jsme ve čtyři a ejhle, co to jede, no fůra se senem . Pomohli jsme ji teda složit a pak se jelo ještě pro jednu, ale byla jsem děsně vytočená, protože pak po zbytek roku člověk poslouchá ty kecy, jako "nám nikdo s ničím nepomůže..." a podobně

Ježiš, to jsem se rozepsala...