Večerní lenost

Tak mne v návaznosti na téma o tom, zda nám něco s dětmi utíká, nebo ne, napadlo taky něco.
Ještě zhruba v deset hodin dopoledne mám plán, co budu dělat, až večer děti usnou. Něco si studovat, něco ušiju, namaluju atakdále. Koníčků mám docela dost. Nicméně když už teda konečně spí (ukládám na osmou, někdy usnou, jindy ne, jsou ještě dost malé), tak jsem najednou hrozně líná/vyšťavená a můžu si tak maximálně pustit film, protože někdy se mi ani nechce číst písmenka, byť by to byla duchaprostá beletrie.
Máte to taky? Myslíte si, že jste unavené, anebo že jste tak trochu líné? Nebo nemotivované? Nebo je v tom tak trochu sebedestrukce? (Jako že to stejně nemá cenu na tu hodinku?) Bojujete s tím? Jak? Nebo to necháváte plynout? A to mi pak teda připadá, že mi život utíká... a ty děti za to ale vůbec vůbec nemůžou. Na druhou stranu udřít se k smrti taky není můj plán.