Trojčata aneb Tři Mušketýři

Je chvilka do Vánoc a lidi někdy vzpomínají … a mi se sem tam někdo ozve - jak se máme, jak se nám daří a tak jsem pár lidičkám slíbila, že zas napíšu pozdrav přímo na rodinu.

Takže další téma "vykecávací", které ať si přečte jen ten, koho to nebude otravovat prosím

Je to už 17měsíců, co se tady strhla lavina příspěvků o pomoc pro naše tři sviště. Já ležela v nemocnici a nic netušila a tady se nám zatím lidičky snažili moc pomoci do začátku. Nakonec ta pomoc nebyla malá, byl to obrovský kus pomoci, která nám slouží do teď, a doufám, že dlouhé roky ještě bude.

Ta moje banda se má tuším skvěle. Já občas maličko hůř a říkám si, že ještě den dva takové jako byly dnes a končím a hodlám se nechat vystřelit až kamsi na Mars. Ale tak přiznejme si, kdo to občas nezažil takové stavy.
Markétka, Filípek a Kristýnka jsou jejich pravá jména, ale dost často použiju právě to hromadné pojmenování „banda“, protože je celkem výstižné. Celodenní zábavou je jen něco zničit, rozbít, rozlít, rozbourat … ulámali mi všechny držáky na otvírání šuplíků kuchyňské linky (využívali to jako schody, aby vylezli, kam potřebují). Po 150. vyhození Vojtíškových věcí ze skříně jsem se rozhodla tu skříň v dolní polovině vyklidit, protože tam „banda“ celkem často bydlí. V reálu to probíhá tak, že tam jeden druhého zavírají a domlouvají se u toho různými pazvuky – nicméně nehovoří řečí mého kmene, takže netuším, co si říkají
Co se vzrůstu týče tak dohnali i to co nemuseli … ač se narodili drobní, tak i ten nejmenší Fifínek co startoval jen s 1240g a 39cm má dnes přes 12 kilo a skoro 80cm. Je stejně těžký jako Markétka, která byla největší … Kristýnka má jen o kilo méně … s tou výškou je to prašť - jak uhoď, jsou zhruba stejní, jen holky si drží ženské míry a mají dlouhé nohy – Fífa má kratičké nohy a delší tělo – a větší pupek, prostě chlap.
A s bráchou, který v lednu oslaví už 5. narozky tvoří úžasné „kvarteto“


(u Vojtovy pravé ruky je Kika, u levé Markétka ... Fífa zdrhnul než jsem stihla dofotit, ale tak aspoň se na mě otočil

Doma ten náš den vypadá tak trochu pořád stejně. Vstávají většinou velmi hlasitě, jak jeden zavelí, jsou vzhůru hned všichni (trochu se bojím, že asi i sousedi). Snídaně – milují rohlík v mlíku … no je to aspoň rychle dokonáno, protože se to dobře baští. Do oběda to tady sfoukáváme s mou mamčou, která mi chodí pomáhat, a nemít ji, tak jsem dávno v blázinci – takže MAMI OBROVSKÉ DÍK ZA TO CO DĚLÁŠ.
Chodí spát jen jednou denně. Uspávání s nějakým rituálem nemáme. Prostě je položím každého do postýlky a řeknu, spi. Většinou se každý ještě tak 25x postaví a já je zpět položím a 150x řeknu, musíš spát. Pak z postýlky letí nejdřív cumel, pak flaška s čajem … a já si říkám jak je super, že tady už půl hodiny poroučím spát, nervy v háji, a stejně se za hodinu zas vzbudí a bude znova točo 
Obědy jsou super … Fífa otevře pusu na cokoliv a jí většinou tak, že člověk nestačí ládovat. Markétka volá nadšené papáááát načež je posazena do židličky a začne kroutit hlavou, že to teda rozhodně jíst nebude … je to tak denně – prostě pořád stejné – nechce, nechce … musíš to jíst, nechce, vnutím ji první lžičku, tu mi plivne, podívám se na ni škaredě - řeknu MUSÍŠ a ona začne jíst. Zkouší to pak během jídla ještě párkrát a opravdu je to tak denně. Kristýnka je babiččin mazel. Kika jí, jen když ji celou dobu vyhrožuju, že prostě musí a basta … babička na ni hlas nezvýší – babička je prostě babička a ta může rozmazlovat a může cokoliv a tak vždy řekne „mamko poruč ji“ 
Když mamča odchází uklidnit své nervy k ní domů a těší se na klidné odpoledne, já většinou vyrážím ven. Oblíknout tu bandu není žádná slast. Než to dokonám, jsem zralá tak do sprchy a ne se jít ven procházet. Zapomenout něco doma nehrozí, protože než s kočárem zdolám výtah (když máme to velké štěstí a jede!  bez něj se z osmého patra jde prostě špatně) a dostanu se ven z baráku, tak se domů vracím, až máme opravdu po procházce. Chodit s nimi bez kočáru si netroufám. Šli jsme jen dvakrát s manželem a to kousek k autu. Každý šel na jinou stranu, každý měl pocit, že když spadne, dál bude pokračovat po kolenou (ač doma po čtyřech už nikdo neleze). Já popadla jednoho pod paži, druhého za ruku … vodítko se psem do zubů – manžel tašky a dalšího za ruku a nějak jsme došli. Ještě že ten Vojta už většinou jde správným směrem
Večerní uspávání resp. ukládání mám ráda …zcela upřímně říkám, že se těším na chvíle klidu tady u počítače … uniknu trochu před každodenní realitou a bláznovstvím.

A to už jsem se docela hodně rozepsala … nebudu už nikoho nudit. Jen jsem chtěla napsat, že žijeme, máme se celkem dobře. Věcičky, které se pro nás koupily, jedou denně na plný plyn. Byla bych bez nich jako bez ruky. Trojčátka jsou na látkových plínkách, takže je stále co prát a sušit.
Mějte krásné svátky, hodně pohody a zdraví !!!! A JEŠTĚ JEDNOU DĚKUJEME !
Daniela, Honza + Vojtíšek a Tři Mušketýři