Proslov Iny May Gaskin

Dostala jsem mailem a šířím dál. Iny May Gaskin si osobně velmi vážím. Kéž by jí více lidí naslouchalo.


Proslov americké porodní asistentky Iny May Gaskin pri prevzetí ceny Right
Livelihood Award 2011

Right Livelihood Award (Cena za správný, spravedlivý, prínosný zpusob života) se
oznacuje jako Alternativní Nobelova cena. Jde o prestižní mezinárodní ocenení
udelované od roku 1980 za praktická a príkladná rešení problému soucasného sveta
v oblastech, jako je ochrana životního prostredí, lidská práva, udržitelný rozvoj,
zdraví, vzdelávání a mír.
Ine May Gaskin (71 let) byla cena udelena za celoživotní práci, pri níž vyucuje a
prosazuje bezpecné porodní metody vycházející z potreb žen a detí, címž podstatne
prispívá k jejich fyzickému a psychickému zdraví.
Rekla mimo jiné: „Jsem presvedcena, že vyspelost zeme se dá merit mírou úcty
k právu rodicky na porod, který vychází z jejích potreb, at probíhá v domácím nebo
nemocnicním prostredí.“
5. prosince 2011

Je pro me velkou ctí, že jako první porodní asistentka dostávám Right Livelihood
Award. Když toto ocenení prijímám, cítím hlubokou zodpovednost vuci svým
kolegyním porodním asistentkám na celém svete. Vetšina z nás ví, že v soucasné
dobe na mnoha místech sveta mocné síly ohrožují další existenci této profese. Ve
vetšine zemí podíly císarských rezu rychle rostou vysoko nad horní hranici
doporucenou Svetovou zdravotnickou organizací. Zvýšený podíl císarských rezu
doprovází také vyšší pocet úmrtí matek a vážných poranení. Ženy se porodu více
bojí. Zároven se pomalu vytrácejí tradicne uznávané znalosti a dovednosti. Navštívila
jsem soukromé nemocnice v Brazílii, kde mají 95% podíl císarských rezu, protože se
tam ženy (a jejich lékari) natolik bojí normálního porodního procesu, že se císarský
rez stal standardní volbou.
Jsou-li chirurgické a technologické zásahy pri porodu normou a nikoliv výjimkou,
profese porodní asistence ztrácí podstatu své existence. V porodnictví se prestává
klást duraz na dovednosti a vedomosti, které byly kdysi považovány za základ tohoto
povolání. Mám na mysli dovednosti a znalosti, které jsou potrebné pri asistenci u
vaginálního porodu koncem pánevním, vaginálního porodu druhého z dvojcat,
schopnost pomocí rukou odhadnout váhu plodu, rozeznat normální porodní bolesti
od bolesti, která svedcí o nejaké komplikaci, urcit polohu miminka v deloze, zmenit ji,
pokud není príznivá, a dokonce správne diagnostikovat tehotenství. Abych vysvetlila,
co myslím touto poslední dovedností: ve Spojených státech jsme se už dostali do
stadia, kdy bylo nekolik falešných tehotenství rozpoznáno až poté, co žene rozrízli
bricho na císarský rez. To je chyba takového rádu, který bychom si težko dokázali
vubec predstavit pred dvaceti ci triceti lety, kdy byla výuka manuálních dovedností
ješte považována za duležitou soucást studia lékaru. Tradicní znalosti se však ve
Spojených státech postupne vytrácejí natolik, že v devadesátých letech 20. století ze
dvou hlavních ucebnic pro porodníky zmizely veškeré odkazy na tzv. falešné
tehotenství (pseudocyesis), prestože jde o jev, který se vždy jak u lidí, tak u ostatních
savcu obcas vyskytoval. Jedine v zemi, kde verí poverám ohledne používání
technologie, si lidé mohou myslet, že s používáním moderní zobrazovací techniky
vymizí potreba vyucovat tradicní dovednosti, jako je urcení diagnózy pomocí rukou,
stejne jako potreba predávat znalosti o všech jevech, které v ženském reprodukcním
živote mohou nastat.
Dejiny porodnictví Spojených státu ve 20. století dobre ilustrují, že je zcela zásadní, aby
mela profese porodních asistentek silné postavení, pokud nechceme, aby byly ženy
udržovány ve strachu, že je jejich telo v souvislosti s rozením snad nejakým zpusobem
nedostatecné. Vymizení profese porodních asistentek na pocátku 20. století v USA
vydláždilo cestu pro porodnický model, který spocívá v péci porodnic pripomínajících
továrny. Tak už v polovine století byly dve tretiny detí z tela matky vytaženy kleštemi.
V zemích, kde je hodnota práce porodních asistentek jasne uznávána, k takovému
radikálnímu nadužívání kleští nedošlo. Když v porodnicích prestaly pusobit porodní
asistentky, které by mediky naucily, jak príroda moudre funguje, muži, kterí minimálne
rozumeli podmínkám, jaké ženy potrebují, aby mohly humánne porodit, nabyli brzy
presvedcení, že porod nutne musí být brutální a krvavou záležitostí. Uverili, že lidské
samicky predstavují jakési vážné pochybení prírody - takové, které se dá napravit
pouze rutinním používáním techniky a léku. Pak se v souvislosti s porodem objevila i
financní motivace. Strach a chamtivost spolu s neznalostí vytvorily ošklivou smesici.
Dalším výsledkem jsou hon na carodejnice pripomínající zásahy proti porodním
asistentkám, které pracují v souladu s prírodními rytmy.
Brzy se rozšírilo presvedcení, že pro deti je nejbezpecnejší, když se pri porodu
zámerne poraní telo matky, aby se uvolnila cesta pro miminko. Dalším oduvodnením
pro takové poranení je domnelé predejití ješte vetšímu zranení, k nemuž by prý
beztak došlo. Takové mýty bohužel udržují hollywoodské filmy, v nichž se tvurci kvuli
dramatické hodnote obvykle soustredí na porodní komplikace. Fyziologický porod
naproti tomu nezachycují, protože zobrazení odpovídajících cástí ženského tela je
tabu.
Byla jsem jednou z matek, které vedí, že s jejich telem není nic v neporádku, a
vedela jsem, že kleštový porod mého prvního dítete byl zbytecný – riskantní jak pro
me, tak pro miminko, bez prokazatelného užitku a také psychologicky škodlivý.
Nezbývalo mi, než pro sebe pri dalších tehotenstvích najít nouzové rešení. Mé
dilema me privedlo ke studiu porodní asistence (nebylo mi známo, že by existovala
nejaká jiná cesta). Podarilo se mi to s postupnou pomocí ctyr lékaru, kterí se ve
stejné dobe rovnež domnívali, že v naší zemi potrebujeme porodní asistentky. Byla
jsem pripravená ucit se ze všech zdroju, které mi pripadaly relevantní; ucila jsem se
od tradicních porodních asistentek, které si znalosti predávají osobne, ze starých
knih, od zvírat a také od prátelských lékaru.
V Centru porodní asistence na Farme byly od pocátku stredobodem naší pracovní
politiky potreby žen. Zjistily jsme, že taková organizace péce prináší obrovské výhody
pro miminka i pro matky. Naucily jsme se pomocí dobré predporodní péce
predcházet komplikacím a vyvinuly jsme praktické metody, jak predejít císarskému
rezu a zbytecnému vyvolávání porodu.
Když jsem se rozhlížela kolem sebe, objevila jsem i v jiných cástech sveta centra
porodní asistence zaštítená podporujícími lékari. Mají tam výsledky srovnatelné
s našimi. Porodní asistentky, které pracovaly se zesnulým dr. Johnem Stevensonem
v jižní Austrálii, od poloviny šedesátých do poloviny osmdesátých let ve Vídni s dr.
Alfredem Rockenschaubem i ty, jež dosud spolupracují s dr. Tadashi Yoshimurou
v Okazaku v Japonsku, všechny uvádejí podíly císarských rezu hluboko pod 5 %
spolu s dobrými výsledky u novorozencu – práve tak jako my. Je to obzvlášte
zajímavé proto, že jsme o sobe navzájem nevedeli. Bohužel však namísto toho, aby
tyto lékare jejich kolegové uznávali, ve všech prípadech se k nim chovali, jako by
zoufale nezapadali do své doby, a proto byli naprosto bezvýznamní. Tito muži, kterí
dosud publikují a ucí kohokoliv, kdo je ochotný jim naslouchat, si naopak zasluhují
naši úctu.
V soucasné dobe, kdy celá rada zemí uvádí 30 % i více císarských rezu, je duležité
rozpoznat i další faktory, kvuli nimž tyto podíly tak vzrustají. Krome zmeny postavení
porodních asistentek, které bývaly vždy clenkami porodnického personálu, svou roli
hraje také moderní kultura, financní motivace, strach, prudérie a neznalost. Casto se
opomíjí, že príliš vysoké podíly císarských rezu mají krome ztráty znalostí a
dovedností porodních asistentek a porodníku ješte další negativní dusledky. Všem
temto faktorum musíme venovat pozornost. Když podíly císarských rezu presahují
15-20 %, více žen umírá na komplikace, jako je plicní embolie, infekce, krvácení, a
na prudký nárust placentárních komplikací behem následujících tehotenství. V žádné
zemi s vysokým podílem císarských rezu není nízká materská úmrtnost. To platí
zejména pro USA, kde mají dnešní ženy oproti svým matkám dvojnásobnou
pravdepodobnost, že umrou kvuli prícinám spojeným s tehotenstvím a porodem.
V Kalifornii se v rozmezí let 1996 a 2006 materská úmrtnost ztrojnásobila. Tento
nárust je do znacné míry prikládán príliš vysokému poctu císarských rezu.
Neocekávejte ovšem, že by Spojené státy fakta, o kterých tu hovorím, udávaly
s nejakou presností. Postrádáme totiž infrastrukturu, která by systematicky
vyžadovala a vydávala presné údaje a analyzovala by materskou mortalitu. Proto
oficiální statistika materské úmrtnosti pravdepodobne odpovídá pouze tretine ci
polovine skutecných císel.
Nabízím nekolik doporucení, jak predejít problémum, s nimiž se ve Spojených
státech v soucasnosti potýkáme:
Zeme se vzrustajícím podílem císarských rezu by mely zvážit pozitivní kroky, které
by tento trend zvrátily. Pokud prekracují stanovené limity, své úsilí by mely ješte
zvýšit. Porodní asistentky by mely pracovat už na pomyslné vstupní bráne k
materské péci místo toho, aby byly ženám v lepším prípade zdráhave predstavovány
až na konci tehotenství. Takový typ péce vychází z predpokladu, že každý clovek,
který o matku a díte pecuje, stejne jako porodní prostredí, má pozitivní nebo naopak
negativní vliv na sebeduveru ženy a na její schopnost rodit, pecovat o díte a kojit ho,
stejne jako na schopnost dítete úcinne pít. Proto by pri veškeré péci poskytované
v dobe kolem porodu mely mít potreby dvojice matky a dítete prednost pred
potrebami poskytovatelu péce, institucí a zdravotnického a pojištovatelského
prumyslu. Jednotlivé porodnice by mely zvážit zavedení 10 kroku k optimální porodní
péci o matku a díte – www.imbci.org. (V anglictine se pro zduraznení neoddelitelnosti
dvojice matky a dítete v dobe tehotenství, pri porodu a po nem v tomto dokumentu
dusledne používá jednoslovného termínu MotherBaby, pozn. prekl.)
Porodní asistentky musejí mít duležité slovo pri tvorbe porodní politiky. Péce by mela
být individualizovaná a mela by vycházet z potreb každé ženy a z úcty k ní. Porodní
asistentky nemají být ohrožovány dominantní lékarskou profesí, jež je sama
ovládána mocným pojištovnickým ci nemocnicním prumyslem. Pak mohou
poskytovat péci vycházející z principu, že práva žen a detí jsou lidská práva a že
jedním z lidských práv je i prístup k humánní a efektivní zdravotní péci. Nezávislé
porodní asistentky musejí být schopny se svou prací uživit. To znamená, že by
pojištovnám nemelo být dovoleno požadovat pojistné v takové výši, pri které se
porodní asistentky uživit nemohou.
Musíme si uvedomit, že zejména v zemích, kde na porodní politiku v porovnání
s lékari a velkými firmami mají porodní asistentky jen minimální vliv, prípadne nemají
vliv žádný, je velice snadné vystrašit ženy ohledne fungování jejich tela. To opravdu
není težké. Pri takové nerovnováze se strach, nevedomost a chamtivost vzájemne
násobí a pocty zbytecných zásahu prudce vzrustají. Dusledky takové politiky pak trpí
ženy a deti. Porodní péce nesmí být urcována ziskem. V takovém prípade totiž
financní motivace problémum nepredchází, ale naopak je zpusobuje.
Proto by se nemel proplácet každý jednotlivý úkon – napr. by se nemelo proplatit
zbytecné použití vakuového extraktoru.
Kdyby klícem k porodní politice ve všech státech bylo blaho žen a detí, znovu by
muselo dojít k rozkvetu silné porodní asistence. V nekterých zemích, jako napríklad
v té mé, bude nutné pocet porodních asistentek znacne zvýšit. Je to jeden ze
zpusobu, jak predcházet komplikacím a jak pri porodu snížit podíl medicínských
zásahu. V této prechodné fázi budeme potrebovat mnoho dul. Je treba, aby se
k hlavním porodním záležitostem porodní asistentky mohly vyjadrovat. V zemích, kde
dnes pracují pod silnou dominancí lékaru, je potreba mezi temito dvema profesemi
vytvorit rovnovážný vztah. Porodní asistentky nemohou dopustit, aby je lékari
šikanovali, protože pokud by to dopustily, dalšími šikanovanými na rade by s nejvetší
pravdepodobností byly rodicky.
Snaha v kterékoliv zemi uvrhnout domácí porody do ilegality jedine odvede pozornost
od skutecných problému a ješte je prohloubí. Plánované domácí porody jsou totiž
bezpecnostní pojistkou pro zdravé ženy, které si prejí širší možnosti výberu, než jim
nemocnice mohou poskytnout. Porodním asistentkám zároven prinášejí príležitost
ucit se, jak ženy prirozene fungují. Porodní asistentky, které ženám pomáhají pri
porodu doma, musejí být schopné se svou prací uživit. Pojištovnám by se nemelo
dovolit, aby porodním asistentkám práci neproplácely. Porodní asistentky asistující u
porodu doma jsou persekvovány témer v každé zemi, dokonce i v Nizozemí, kde mají
domácí porody dlouhou a úctyhodnou tradici. Jsem presvedcena, že vyspelost zeme
se dá merit mírou úcty k právu rodicky na porod, který vychází z jejích potreb, at
probíhá v domácím nebo nemocnicním prostredí. V tomto ohledu me velice
znepokojuje situace v Madarsku, kde toto duležité právo není plne uplatnováno a
respektováno. Tato skutecnost je ješte podtržena hrubým zacházením s nezávislou
porodní asistentkou dr. Ágnes Geréb a její dlouhodobou diskriminací. Ágnes se již
pres 20 let snaží chránit základní práva matky a dítete, a za to byla uvržena do
vazby. V posledním roce je držena v domácím vezení a nedávno byla odsouzena
k dalším dvema letum vezení.
Žádám madarskou vládu, aby ucinila prítrž hrubému a nespravedlivému jednání
s touto mezinárodne uznávanou odbornicí na domácí porody.
Na porod bychom nemeli nahlížet jako na výnosnou komoditu ci na záležitost ovládanou
vládami nebo velkými institucemi, které rodickám diktují jak rodit, bez ohledu na jejich
individuální prání a potreby. To nutne vede k tomu, že jsou tela žen ovládána šikanou –
neco takového žádný jiný druh savcu nedovolí. V nekterých státech jsou porodní
asistentky naprosto podrízeny lékarum. Pro tyto zeme je typické používání drsných
porodnických metod, cemuž odpovídají i výsledky. Je cas s takovým prístupem
skoncovat. Lidé z tradicních kultur takové chování nedovolují. Od nich se musíme ucit.
Více informací o Right Livelihood Award v anglictine najdete na adrese www.rightlivelihood.org
Preložila a úvodem doplnila Vlasta Jirásková, 20.12.2011