Re: Omluva

tak jsme je holky přivítaly, i slzičky ukáply...byl to doják, ale jsem moc ráda, že to takhle dopadlo, všichni jsme doufali, ale kdo nezažil, nepochopí. Byly to nervy a nikdy by mě nenapadlo, že človíček, kterého jsem poznala teprve před 8 měsíci se stane pro mě takhle zásadním. Opravdu jsme si s kamarádkou sedly a to hned...a teď po tom, co jsem společně s její rodinou prožívala ty šokové stavy si myslím, že je to pouto do konce života. Musela jsem hodně zadržovat pláč, když jsem ji dneska viděla po týdnu i s tím uzlíčkem...plakala dojetím, protože nevěřila, že si maličkou ještě někdy domů dovezou. Ale ten nahoře je snad jen zkoušel a už jim dá pokoj. Jméno holčičky ale neprozradím, snad se na mě nebudete zlobit...Už se těším, až si ji pochovám a bude tu s námi vyrůstat...