Re: Co s děckem, které nic nechce dělat?

Tak ty sporty bych asi tak nehrotila, ale tu logopedii nekompromisně. My jsme začínali logo se synem v 5 letech a byl to teda velký, velký boj. Co se nám osvědčilo: měla jsem to štěstí a zaplatila si na logopedii domů jednou týdně slečnu (je to slečna, která k nám chodila předtím několik let dělat osobní asistenci naší postižené dcery a mezitím vystudovala logopedii a spec. pedagogiku). Ta rozhodně syna nakopnula po dobrém a hrou lépe než nervní matka zuřící. Pracovala s ním trpělivě a tak, aby ho to bavilo - jde to!!!! Já už pak jen odkoukala a převzala to, ale dodnes se mnou dělá nerad a s ní rád. Pokroky jsou obrovské. V pěti neuměl foukat, sát z brčka, vystrčit jazyk z pusy - hned se mu navalovalo na zvracení), naučil se od té doby ž, š, č, už je používá v běžné mluvě krásně, nyní se nám začlo dařit i to zapeklité r a ř!!!!! Ale NESMI se to nechat být - tvůj syn je veliký, brzy půjde do školy. Chce to dost času, ta logopedii. My se učíme už rok a půl. Syn má ale odklad (epilepsie a oční vada - těží vada, nosí i okluzor, chodíme na oční cvičko jednou týdně). Na sporty je ale velký šikula. Ale grafomotorika je u nás nepříjemná povinnost ale musí a tečka. Dostává za to odměny. úUkoly na grafomotoriku a celkový rozvoj si nosíme domu z Edukativně - stimulačních skupinek pro předškoláčky. Nároky na děti rostou, předškolák musí umět toho docela dost - když srovnám se sebou, když jsem šla do první třídy, naši mě neučili nic a do mš jsem nechodila - válčila jsem v první třídě s psaním, jinak pohoda.