Moje dcera s tímhle přišla ve 3 letech. Respektive s tím, že babička ji má radši než já. V klidu jsem se zeptala, proč si to myslí. Důvodem bylo to, že babička jí dovolí si vzít bonbony před večeří zatímco já až po večeři.
Dceři jsem vysvětlila, že babička jí může víc věcí dovolit, protože je s ní jednou týdně, zatímco já pořád. Také se jí může jakoby víc věnovat, protože si ten jeden den pro ni vyhradí celý, takže vždycky dělají to, co dceru baví, zatímco se mnou musí občas na nákup, na úřad, doma musím dělat i jiné věci než jen si hrát s ní. A kdyby ji babička měla mít pořád jako já, chovala by se úplně stejně jako já.
Babička jí pak řekla to samé, co já, že ona může být benevolentnější, když jsou spolu jen jeden den v týdnu. Ale kdyby spolu měly být pořád, bylo by to stejné jako se mnou.
Dcera to pochopila a od té doby si vždy pochvaluje, jaké je to u babička príma, ale nehodnotí, kdo má koho radši.
Pokud jde o tvůj pocit, že se syn cítí odstrčený. Možné to je. Já to mám podobné v tom, že mladší dítě je velmi živé zatímco starší je klidná a pohodová. Abych eliminovala pocit, že se víc věnuji mladšímu, zdůrazňuji občas, jaká má ona proti bráchovi privilegia - ve volné dny se může dívat večer na tv, může si číst v posteli, může si hrát s legem, může si hrát na pc, může lézt na strom, v určitých místech může chodit sama apod. K tomu ji pak hodně chválím, jaká je šikovná a samostatná, že ji nemusím oblékat, mýt, krájet jídlo, že se nevzteká apod.