Re: Rozdíl sourozenců - jsem nešťastná

ahoj - mám tři děti..
nejstrašímu je 10,5 jako miminko byl hodný.. šikovný, hezky mluvil.. teď je v páté třídě má samé jedničky bez učení chce na gymnázium.. je to ale introvertní nepraktický intelektuál a denně řeším x věcí, že mu někdo ubližuje, občas i on sám se chová trochu asociálně.. to co má na inteligenci postrádá na empatii

je hrozný bordelář, všechno mu musím říkat milionkrát... ale když s emu dá prostor dokáže se i tři hodiny vzorně postarat o dva mladší sourozence, když musím do práce, mimochodem logo chodil taky, neuměl jen r a ř špatně vysloval l a přesto jsme tam chodili víc než rok než se to naučil

prostřední holčička bude mít za pár dní šest - má adhd a AS - podobná nátura jako tvoje.. už od miminka hrozně křičí, ječí, občas i ubližuje bráškům, i tomu menšímu, přesto, že je oba miluje.. prostě sama sis na to odpověděla, holčička tvoje za to nemůže a problém je v tobě, musíš se ty s ní naučit zacházet a jednat a hlavně sama sobě vysvětlit že holčička za to nemůže..
mě občas už taky tečou nervy... někdy je i problém ji jen vykoupat bez řevu.. dokáže se kvůli kravině tak strašně vystresovat, že je k neutišení.. a ikdyž mě to v tu chvíli spíš vytočí, tak mluvím klidně a za chvíli je klidná i ona, protože ten klid ze mně přejde na ni.. když není doma, moc mi chybí, stejně jako bráškové, přesto, že jsou tak rozdílní.. mlaé je všude plno, a když má dobrý den je nejlepší ségra i dcera na světě.. ona teda je zase dost pořádná - souvisí to s tím aspergerem, musí mít věci na svém místě.. a své rituály..
Mimochodem mluvila mnohem hůř než starší brácha.. neuměla půlku abecedy, na logo chodíme necelý rok.. a už umí úplně všechno i přes poruchu soustředění a pozornosti.

nejmladšímu jsou 2,5 a je to taky hodné milé sluníčko, domluvíš se s ním - on teda moc nemluví.. proti sourozencům prakticky vůbec.. ale domluví se a nechá si řadu věcí i vysvětlit, náš malej prostřední zbžňuje.. a já se spíš snažím jim to ulehčit a naučit se spolu žít relativně v klidu a stresu předcházet..
když si malá hraje a malej přiběhne a něco jí bere, tak jemu se snažím vysvětlit aby jí to takhle nebral a jí zase, že je pro ni lepší mu třeba říkat co má dělat, on ji většinou ochotně a rád asistuje a nebo mu prostě pučit nějakou část té hračky - třeba dva petšopáky.. a on jí dá pokoj..
nebo občas je koriguju.. aby malej třeba prostřední nebral lego.. aby nejstarší neoplácel plácnutím, když prostřední náhodou vyjede a praští ho..

ale miluju je všechny stejně a chybí mi všichni stejně když tu nejsou a u nás je paradox.. že oba kluci byli "nehody - náhody" - tedy chtěné.. ale prakticky neplánované a malá byla jediná plánovaná, nemohla jsem dva roky otěhotnět a dává mi nejvíc zabrat..

ale když budeš v klidu ty (u nás teda se křikem nic nespraví.. já malou občas pošlu se uklidnit do pokoje, mezičas použiju i na uklidnění sebe.. a když už jde do tuhého.. tak počítám do tří.. ví že pak by dostala, ač nikdy nedostala.. ale ta hrozba na ni stačí.. nikdy jsem do tří nedopočítala - to je taková naše nouzová.. pokud se nemůžeme hnout)
zkus se do dcerky vcítit a buď klidnější, když budeš klidnější ty, bude to cítit i malá a bude víc v pohodě.. ona musí cítit, že ji miluješ taková jaká je bez výhrad... tyto děti to moc potřebují..
jinak k psycholožce nechodíte? psycholožka, neuroložka - by ti měly nastínit výchovné postupy, aby jste byly v pohodě obě a tím i celá rodina.