Re: Psycholog Plzeň - řeč

jo, jeste dodam, ze mezi 2-3 rokem (doufam, ze nekecam, uz je to dyl), pamatuju si, jak jezdil na plosince u kocarku (mala je o 2 roky mladsi). Tak tupe stal na te plosince, nehnul se celou prochazku, koukal pred sebe, neusmal se, nic. Ja se ho snazila upoutat, ukazovat a odezva naprosto nulova. Pripadala jsem si fakt desne depresivne, kdyz se snazim horem dolem a vubec, ale vubec zadna reakce. A pritom jsem si pamatovala, jak starsi holky kdyz byly male tak rejpaly kdejakej kaminek na ceste, ukazovaly na veci kolem, jeho ani letadlo nezaujalo.
Zkousela jsem zpivat, to mi zacpaval pusu. Zkousela jsem knizky, ty po me hazel.

Tohle bylo tezky obdobi, meli jsme strach, ze bude autista. Ted by to do nej nikdo nerek, zivej veselej kluk, co blbe mluvi.