Re: Jedno z nejsmutnějších míst v koutě Ďáblického hřbitova

Xan, vím, že mnozí lidé v rámci přežití udělali ledasco, stejně tak jako byli i ti, kteří se nenechali zlomit a prostě to neudělali. Vítězstvím pro mnohé věznitele totiž často není to, že zlikviduji nepřítele, ale že jej donutím dělat věci, které zásadně popírají jeho hodnoty. Samozřejmě, nikdo z nás, kdo se neocitl v takovémto vyhroceném případě, neví, co by nakonec udělal a jak by zareagoval. Ale tady jde (i v tom ekonomickém pohledu) o to, že mnozí lidé omlouvají své jednání osobní či finanční nouzí, aniž by taková skutečně nastala. Chápu, že nemít na nájem, nemít práci, bát se toho, co budu mít kdy dítěti zaplatit, je nesmírně stresující. Na druhou stranu řada těchto "nuzných poměrů" je spíš výsledkem nepoměru naší situace s tím, co si představujeme jako standard, než toho, co je skutečná bída - tu vnímám opravdu jako situaci, kdy nemám kde složit hlavu, nemám co jíst, nemám se do čeho obléct... Tím nechci říct, že se lidé neocitají v situaci, kdy musejí začít žít zcela jinak, daleko skromněji, než byli zvyklí, protože se jim nedostává prostředků - ale to ještě pořád není důvodem k tomu, aby člověk slevil ze svých přesvědčení nebo morálních zásad. Navíc si docela neumím představit, čím by mi v takové situaci pomohlo stýskání na to, že minulý režim byl lepší. Možná je spíš čas na to, abychom si přiznali, že jako společnost máme poměrně holý zadek...a představitele, kteří nám z něho stáhnou i tu poslední nit, a začali uvažovat, co z toho stavu může vést ven...a dost pochybuji, že by tomu dlouhodobě pomohlo uplatnění stylu "po mně potopa".