Jak být laskavou maminkou?

Berte to spíš jako malé večerní povzdechnutí než jako žádost o radu, protože u mně je každá rada drahá. Když jsem se stala matkou, tak jsem neměla žádné ambice stát se matkou roku, nejlepší, nejvýkonnější a nejuznávanější na světě, matkou která dovede své děti na tu nejlepší univerzitu v zemi apod (nesmějte se, znám i takové co takto hloubají nad novorozencem). Chtěla jsem být prostě obyčejnou milující a hlavně laskavou maminkou. Tak laskavou jako byla moje babička k nám, která bolavé kolínko pofoukala, hlavičku pohladila a vlídným slovem napomenula když bylo třeba. Proč pořád na ty své děti vřískám jak pominutá, nemám s nima trpělivost a jsem vytočená. Kolínko nepofoukám, naopak je seřvu, protože jsem je předtím X x napomenula, že když se budou pošťuchovat, tak někdo spadne a ublíží si. Večer, po naročném dni "blbec", pohladím nejdřív hlavičku a popřeju dobrou noc, načež se X x vrátím a řvu na rozjívence, ať už konečně spí, že je půl jedenácté a ráno budou jak hadrové panenky. Za 15 min nato kontroluju spící andílky a zase je mi líto, že jsem to dnes opět nezvládla, že jsem X x za den na ně řvala, protože po dobrém neposlechli ani jedinkrát. Opět si X x řeknu, že musím svoji netrpělivou povahu zkrotit a snažit se víc vysvětlovat, chápat chování malých dětí a být víc splachovací. A zase vím, že zítra to nebude o nic lepší..... Jsem na ně samozřejmě většinou milá, ale myslím, že tím občasným řvaním všechno kazím a budou si pamatovat hlavně na tu uřvanou podobu matky, která tu laskavější stránku přebije