Vlastizrádci ze srpna 1968 vyvázli bez trestů

Měli mít přímou zodpovědnost za invazi, která na dvacet let ovlivnila životy všech Čechů. Přesto jim porevoluční justice vyměřila shovívavé tresty. Nakonec za pomoc sovětským okupantům pykal jen jediný komunistický funkcionář.

Dělal jsem jen svoji práci, obhajoval se osmdesátiletý Karel Hoffmann, když v srpnu 2004 nastupoval do pankrácké věznice. Za to, že během vrcholící sovětské invaze, tedy v noci na 21. srpna 1968, nechal vypnout rozhlas, si měl jít sednout na čtyři roky za mříže.
„Soud prokázal, že jsem vypnul rozhlas. To ani prokazovat nemusel. Nikdy jsem to netajil,“ tvrdil Hoffmann po vynesení verdiktu.

Jenže justice si stála za svým: ač nebylo přímo prokázáno, že věděl o detailech invaze, příkazem k vypnutí rozhlasových vysílačů ji podpořil. Narušil tím suverenitu tehdejšího státu. „Trest musí plnit funkci satisfakce pro poškozené a obsahuje i prvek morálního odsouzení pachatele,“ zdůvodnil soudce Robert Fremr, proč poslal bývalého šéfa ústředních spojů do vězení. Místo vlastizrady to bylo jen za sabotáž.

V osmdesáti letech se Hoffmann stal prvním komunistickým funkcionářem, který za srpnové události pykal. A zároveň byl jasně nejstarším vězněm v republice. Ani jeden primát mu ale dlouho nevydržel. Z cely se dostal kvůli špatnému zdravotnímu stavu už po 25 dnech.

Kromě Hoffmanna původně čelilo obvinění z vlastizrady v souvislosti se srpnovou okupací i dalších třináct prominentů komunistické politiky.

Namátkou Jozef Lenárt, Milouš Jakeš, Karel Hoffmann, Jan Piller, Karel Rusov, Jaroslav Klíma, Jan Bokr či Josef Houska. K pravomocnému verdiktu jako u Hoffmanna se ovšem žádný z případů nedostal. Před soudem stanuli už jen Jakeš a Lenárt, kteří byli osvobozeni.

„Trestní stíhání ostatních bylo v různých fázích trestního řízení zastaveno,“ vysvětluje mluvčí Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Jan Srb.

Očistit své jméno přitom toužil opakovaně i Hoffmann. Bezprostředně po odsouzení si podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Namítal, že jeho proces byl nespravedlivý a trval nepřiměřeně dlouho. Neuspěl. „Soud dospěl k závěru, že z verdiktu neplyne porušení práv a svobod zaručených úmluvou nebo jejími protokoly,“ stojí v rozhodnutí ze září 2009.

Stejně Hoffmannovo odsouzení vnímali i historici. „Pokud spolupracoval s cizí mocností a armádami na ozbrojeném přepadení vlastní země, pak šlo o vlastizradu. Navíc se stavěl i proti platným rozhodnutím Ústředního výboru KSČ, proti linii, kterou komunistická strana zastávala. I z tohoto pohledu je jejich obhajoba pochybná,“ tvrdil v reakci na výrok štrasburského tribunálu ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Oldřich Tůma.