13.5.2014 14:26:14 ElenP
Jsem obětí psychického týrání?
Ahoj všem,
rozhodla jsem se napsat na rodinu, protože se moc trápím a nevím, jak dále.
S manželem jsem asi deset let, je mi 35 let. Děti nemáme.
Do manželství jsem šla jako totálně zamilovaná, bylo to jako v pohádce. K manželovi jsem vzhlížela s nezměrným obdivem.
Teď po těch deseti letech se cítím ale hrozně. Nemám žádnou energii, jsem depresivní, vycuclá, nešťastná a smutná. Přijdu si, že jen vstávám, pracuji a jdu si lehnout. Nemá to žádný smysl.
Jediné, co mám ráda je moje práce, která mě baví. Jenže na ni nemám sílu.
Asi dva roky jsem nespokojená. Asi jsem se změnila, protože jsem začala vidět to, co jsem nikdy neviděla na manželovi a nemohu tomu uvěřit, že něco takového by se stalo zrovna mně a že něčeho takového je člověk schopen.
Manžel je velice chytrý člověk, úspěšný.
Vyvolává ve mně nepřímo pocity, že jsem hloupá a blbá a ne tak vzdělaná jako on. A já tomu věřila, že to tak je, on je přece ten chytřejší, schopnější a lepší.
Pokud není po jeho, dusí mě tichem. Nechce problém řešit a radši mi řekne, ať jdu ven (nebo vypadnu) a že chce být sám, že prý jsem ho zklamala. A že se mnou nechce mluvit. Dělá mi to příšerná psychická muka, nedokážu si hrát na tichou domácnost. Jednou to manžel dohnal tak, že se mnou nemluvit skoro měsíc, když jsem ho ráno pozdravila, dělal, že mě nevidí, odvracel se a spal demonstrativně mimo ložnici. Dusí mě to a nevydržím to obvykle déle než den, přilezu za ním a jdu se doprošovat, on mi vynadá, já si nechám vynadat, jen aby byl klid a byl spokojený a jede se zase "spokojeně" dále.
Párkrát mi řekl i to, ať jdu vedle do místnosti a přemýšlím o tom, za co se mu jdu omluvit, já šla a nevěděla jsem vlastně za co, něco pravděpodobného jsem si vymyslela a bylo to špatně a zase jsem musela jít pryč. Tohle všechno jsem si nechala líbit, nějak tomu ani sama nevěřím, jak jsem se tam ocitla.
On mi dokáže vše tak mistrně vysvětlit, že si pak přijdu, že se mu ještě musím omlouvat a mám šílené pocity viny.
Postupem času se přestal bavit s mými rodiči a vůbec je nenavštěvuje, mně to toleruje se skřípěním zubů. Se svými rodiči se také nebaví, když jsme u nich, seřve je a odejde a nechá je dusit. A takhle se to pořád opakuje.
Pořád mluví o tom, že chce děti, já to pořád odkládám a dohání mě to. Asi se bojím. Sex je katastrofa, navíc zjišťuji, že mi začíná mi odporný a nespíme spolu. Zmohu se tak na přátelskou pusu.
Někdy si schválně zahrává s lidmi, lže jim, aby se něco dozvěděl atd. Ale snaží se to skrývat, i když si toho všímám.
Já už nechci být nešťastná a trápit se, psychika je na bodu mrazu a už mám problémy i zdravotní. Já byla celý život zdravá a teď jsem nemocná pořád. Pořád mám virózy, vyhořela mi štítná žláza, bolí mě hrozně často hlava.
Na první pohled vypadáme jako dva úžasně šťastní lidi, ale zdání klame.. Já mu věřila a nikdy by mě nenapadlo, že člověk, pokud toho druhého miluje, mu může takhle ubližovat. A nejhorší je, že jsem si myslela, že si to zasloužím, že přece on mě prý jen "napravuje" z toho, jak mě moje rodiče špatně vychovali..
Ani vlastně nevím, jak jsem se tady ocitla...
Víte, já nechci říci, že vše je špatné.
Jen nějak nevím, proč jsem tohle neviděla dříve.
Zažily jste někdy něco podobného?
Co mám s tím dělat?
Já mám strach ho opustit, nevím, jestli to vůbec dokážu. Něco mě tam drží (je to jako droga)..
Psycholog mi před rokem řekl, že jsem týraná žena, já se tomu nevěřila..
Budu ráda za vaše názory a rady..
Odpovědět