Manželova dcera s psychickými problémy

Prosím o posouzení nezávislé osoby. Jsem už z toho otrávená, naštvaná, nejspíš to souvisí i s tím, že celkové je náš rodiny život tak nějak v kytkách. Manžel má dceru z prvního manželství. Je jí 23 let. Bylo období, kdy jsme spolu nevycházely, pak zase období, kdy bylo vše v pořádku. Se starší dcerou, které je 27, je již vdaná, vycházíme výborně.
Dívčina hraje výborně na klavír, zpívá, podle odborníků má talent. Po ZŠ řekla, že nechce jít na konzervatoř, že by ji nebavilo x hodin denně cvičit. Po dvou letech na gymnáziu změnila názor, udělala přijímačky a šla do prvního ročníku konzervatoře. Po roce začala mít psychické problémy, přestala chodit do školy, dostala nějaký kázeňský postih, ročník musela opakovat. Ve třetím ročníku situace stejná. Byla dvakrát hospitalizovaná na psychiatrii, pokaždé cca 6 týdnů. Bere nějaké léky, po kterých hodně přibrala. O těch problémech - zdravotních a se školou, už s námi ani nemluví, vůbec nevíme, jestli je ve třetím nebo ve čtvrtém ročníku a jak se jí tak obecně vede. A teď, co mě nejvíc trápí a štve - dcera s námi prakticky nekomunikuje, jediné, co vyžaduje, jsou peníze. A já mám názor ten, že pokud hodlá studovat střední školu x let, tak by si mohla být vědoma toho, že to něco stojí a snažit se taky sama. Našla si před dvěma lety brigádu, učila jeden den v týdnu v ZUŠ, ale vydržela tam tři týdny, prý to nestíhala se školou. My máme dost finanční problémy a přestože chápu, že dítě se má podporovat, pokud studuje, tahle situace mi přijde již kapku za hranicí. Máme co dělat, abychom měli na jídlo, tím se nezříkám zodpovědnosti, prostě ze mě mluví zoufalství. Řekla jsem manželovi, aby s ní promluvil, pokud to půjde, aby zvážila situaci dle svého zdravotního stavu a pokud to vidí tak (nebo po poradě s lékařem), že nebude schopná se sama trvale živit, ať si požádá o invalidní důchod. Nevím tedy, jestli to je možné, když nikdy nepracovala, až tak se v tom nevyznám. Byl to jen nápad, po pár sklenkách vína večer to ze mě vypadlo. Odpověděl mi, že s ní těžko může promluvit, když s ním nemluví. Řekla jsem, že s ní tedy promluvím já, to mi zakázal, ať se do toho necpu a nechám to na něm. Štve mě více věcí, že se vůbec nezajímá, k narozeninám otci nezavolala, když měl syn těžký úraz a prodělal dvě operace, vůbec se o svého bratra (byť polovičního) nezajímala, ani k narozeninám jim (dětem, které máme s jejím otcem) nepřeje, prostě pořád jen ona a ona a ona a její zájmy a potřeby. Je to takhle prakticky od začátku, co ji znám, ozvala se, jen když něco potřebovala. Odvézt, přivézt atd.
Prosím o názory - co si o té situaci myslíte? Máte pocit, že jsou mé argumenty oprávněné a nebo to přeháním?