Ujala jsem se před necelými dvěma měsíci šestitýdenního kotěte, kterému zemřela matka a předchozí majitelé nepočítali s tím, že by se o něj dále starali. Kočička je úžasná, kontaktní, miloučká, chodí se lísat, mazlit, tulí se mi k obličeji a olizuje vlasy. Je veselá a hravá jako asi všechna koťata, samozřejmě akceptuji to, že zvlášť v tom kotěcím období nebude využívat ke hře jen ty podněty, které ji nastrčím já, ale vytvoří si vlastní. Akceptovat ovšem nehodlám, že mi mrška surově skáče po rukou a nohách, kdykoliv jimi pohnu a ona je zrovna v ráži. Snažím se ji svědomitě odstrkovat klidně dvacetkrát za sebou, přistrčím k ní neživou hračku, hážu balonek, zvyšuji hlas (nekřičím), zasyčím, už jsem přistoupila i ke štípnutí nebo jemnému kousnutí. Problém je, že ji to neodradí, ale ještě více nabudí a je o to surovější. Přestane až, když se vyčerpá, nebo si najde zajímavější zábav, což trvá někdy opravdu dlouho a já, jak jsem zvyklá na všelijak náročnou zvěř, už chytám nerva. Jak říkám, je jinak zlatá, ale když už nic jiného, ty kousance opravdu bolí. Vyprovokuje ji ten pohyb, což je v případě nohou i obyčejná chůze. Snad bych to zvládla přežít, kdybych se tady dozvěděla, že to je fáze, kterou má každé kotě a přejde sama, ale bojím se, že tuhle část výchovy zanedbám a pak nebudu mít doma malé hryzající koťátko, ale velkou kočku, se kterou nebudu moct být v jedné místnosti a normálně fungovat. Jasný, že je něco jiného, když si jen tak s tou rukou hraje, leží na zádech, sleduje mi prst, kterým nad ní kroužím, chytá ho packami, JEMNĚ okusuje, ale ona se v těch určitých chvílích s šíleným výrazem do těch končetin pouští a zahryzává se mi div ne do masa - minimálně to tak bolí
Určitě by bylo lepší, kdyby jí ty hranice jasně vytyčila kočičí máma, ale tu prostě bohužel nemá a já jako její lidská máma tyhle přirozené kočičí způsoby vytyčování neznám.
Za rady budu moc vděčná