Re: Sir Nicolas Winton a motiv jeho znameho cinu

Záchranná mise v Československu začala díky Martinu Blakeovi, příteli Nicholase Wintona, který Nicholase seznámil s tragickými událostmi v Německu. Těsně před Vánocemi v roce 1938 se Nicholas chystal s Martinem Blakem na lyžařskou dovolenou do Švýcarska, když mu najednou zavolal Martin se slovy, že má zapomenout na lyžování a přijet do Prahy, kde je plno práce. Nicholas neváhal, zrušil svou dovolenou a zamluvil si letenku do Prahy. To ještě netušil, že mu tento výlet změní celý život. Nicholas a Martin předpovídali další Hitlerův krok do Československa a tuto informaci také zaslali do Londýna. Odpověď však zněla takto: "Jste příliš blízko a nemůžete dobře vidět. Pro stromy nevidíte les." 19 15. března již však Německo okupovalo celé Čechy. Do Prahy a jejího okolí utíkali uprchlíci nejen ze Sudet, ale také z Německa a Rakouska. Patřili do nich intelektuálové, židé, odboráři, socialisté a ostatní, kteří byli považování za nepřátele Říše.20 Pro ně v Praze existovala pouze malá kancelář Britského výboru pro uprchlíky z Československa, do které byl vyslán Martin Blake. Tato organizace pomáhala pouze dospělým a nikdo nevěděl jaký bude osud dětí.21 Proto Nicholas během pouhých tří dnů založil v Praze kancelář na záchranu ohrožených dětí.22 V Praze existovalo celkem pět spolků, které se zabývali určitými skupinkami uprchlíků: katolickou, židovskou, komunistickou, rakousko – německou a politickou. Bylo nutné z těchto pěti skupin vytvořit pouze jeden seznam nejnaléhavějších případů. Spolupráce s nimi byla nemožná. Každá skupina si myslela že je nejnaléhavější. Proto Nicholas obtelefonoval všechny ostatní a řekl jim, že zda mu nezašlou jejich seznamy, použije pouze ten jeden, který mu byl předložen. 23 Tato strategie zafungovala. Ještě před samotnou Nicholasovou záchrannou akcí pomohl Nicholas v Praze mladé Švédce zorganizovat transport 20 dětí do Švédska24 a seznámil se s Angličanem Trevorem Chadwickem.25 S tím si posléze rozdělil práci, Trevor pracoval v Praze a Nicholas zase v Londýně. Také v Británii už existovali organizace nebo jedinci, kteří se pokoušeli dostat z Československa děti jednotlivě nebo po malých skupinkách. Po návratu z Prahy s nimi začal Nicholas okamžitě spolupracovat a vytvořil tzv. „záchrannou síť.“2
Zachraňování dětí nebyl vůbec lehký úkol. Ze všech žadatelů se museli vybrat jen ti nejvíce ohrožení. A tak Nicholas přijížděl do Londýna s pouhými pár stovkami fotografií včetně informací. V Londýně bylo mnoho zařizování. Bezúspěšně se snažil Nicholas získat pomoc různých organizací a podporu BCRC. Nakonec vzal věci do svých rukou a nechal si na dopisní papír pod „Britský výbor pro uprchlíky z Československa“ napsat „dětská sekce“ společně se svou soukromou adresou. Poté se obrátil na ministerstvo vnitra. To nebralo Hitlerovy výhružky příliš vážně, proto měli děti přicházející z Československa přísnější podmínky pro vstup do Velké Británie než ostatní děti, např. ty, které byli dováženy rovnou z Německa a Rakouska.27 Podmínky byly následovné: pro každé dítě se musela předložit žádost zvlášť, musel se předložit důkaz, že je pro dítě připravený domov s pěstouny, kteří jsou ochotní se o dítě postarat, dále lékařské vysvědčení a musela se složit záloha padesáti liber na úhradu možného návratu dítěte.29 Teprve až roku 1939 uvalila vláda na všechny přicházející děti tato pravidla, jelikož chtěla omezit jejich příliv. První žádosti o pomoc veřejnosti směřovaly do britskýcho organizací a tisku. Výsledek byl vynikající a ozvalo se mnoho rodin.
Adoptování probíhalo skoro jako obchod. Rodinám se zaslali fotografie, podle kterých si měly vybrat. Sám Nicholas Winton říká, že zpětně to zní hrozně, ale bylo to nejrychlejší řešení. Seznam dětí, které si již vybraly pěstounské rodiny, byly předloženy Ministerstvu vnitra. To mělo však plné ruce práce a navíc dostatečně nepochopilo situaci., víza tedy vydávali velice pomalu. Trevor Chadwick a tajemník Bill Barrazetti museli dokumenty falšovat. Naštěstí Češi a později Němci nic nepoznali. Od Britů se taková důvěřivost nemohla očekávat, proto byl do přístavu, kam přijížděli děti zasílán člověk z organizace, který měnil falešná víza za pravá. Ta totiž mezitím dorazila. V Praze bylo také mnoho práce. Každé dítě muselo mít britské i tranzitní vízum, musely se zamluvit a zaplatit zvláštní vagony (později celé vlaky). Nutností bylo najít i spolehlivé dospělé, kteří se během cesty o děti starali. Občas se stávalo, že péčí o děti byli pověření mladiství, kteří se kvůli svému věku již nedostali na listinu ohrožených dětí, ti pak mohli zůstat v Anglii.
První skupinka o 20 dětech odletěla 14. března 1939, bylo to naposledy, co bylo možné použít letadlo. Den poté vtrhl Hitler se svými vojsky do Česka a celé ho obsadi. Vznikl Protektorát Čechy a Morava. To byl impuls pro Nicholase Wintona, aby začal pracovat ještě intenzivněji. Britská společnost byla velice shovívavá a začala ochotně spolupracovat. Děti většinou adoptovaly střední vrstvy, které neměly mnoho peněz, a i přesto se rozhodly zachránit dětské životy. Velice těžce se ubytovávaly děti ve věku 14 – 17 let, byly často umisťovany v židovských střediscích. Nejednou musel Nicholas Winton podstoupit ostrou kritiku. Lidem se nelíbilo rozdělování sourozenců a umisťování židů do křesťanských rodin. Dle mého názoru na řešení takových detailů nebyl v té době a situaci čas, důležité bylo dostat děti do bezpečí.
Loučení dětí s rodiči v Praze bylo velice emoční a příjezd do Anglie bláznivý. Winton o tom řekl: „Nemyslím, že si někdo dokáže zpětně představit, jaké to bylo na Liverpool Street Station, když se tam sešlo dvě stě padesát pěstounských rodičů. Vlak přijíždí. Dvě stě padesát pištících, řvoucích dětí vystupuje na nástupiště. Mnohé z nich štěstím bez sebe, myslely, že jsou na prázdninách. Některé brečící, protože nevěděly, proč je rodiče opustili. Ostatní příliš malé na to, aby vůbec chápaly, co se děje. Ale pak jsme museli těch dvě stě padesát dětí a stejně tolik dospělých dát dohromady, a to vůbec nebyl lehký úkol.“19 Poslední vlak z Prahy vyjel 2. srpna 1939 s 68 dětmi. Další měl vyjet 1. září 1939, na Wilsonovo nádraží se sešlo 250 dětí s rodiči. Akce byla bohužel odvolána, do Polska vtrhl Hitler, vypukla 2. světová válka, všechny hranice byly uzavřeny. Děti uvízly v Praze a s největší pravděpodobností byly nacisty odvlečeni do koncentračních táborů.