Jsem zoufalá z toho, jak vypadám

Jasně, obecně vzato je jde o prkotinu a houby problém. Pro mě osobně je to ale fakt taková malá osobní katastrofa.
Objektivně to nejspíš až taková hrůza zase nebude, prostě slabší průměr, ale snad nic odpuzujícího. Subjektivně se cítím, že bych měla nejradši zalézt pod zem. Obličej není nic moc, zdobí mě zbylá poporodní kila, kojící prsa, atopický ekzém a spousta dalších "estetických" prvků, a detaily jako třeba slušné vlasy to fakt nevytrhnou. Pohled do zrcadla doslova bolí a když se mě můj muž snaží vyfotit, v panice prchám. A vzhledem k tomu, že zrovna nemládnu, ani nepředpokládám že to někdy ještě bude lepší.
Nepotřebuju plané útěchy ani falešné pochlebování, jako spíš radu, jak přijmout realitu. Zkoušela jsem to probírat i s psycholožkou, ale zrovna s tímhle tématem mi moc nepomohla. Bojím se, že jestli to takhle půjde dál, stane se ze mě akorát žárlivá a ukřivděná potvora Na to, abych úplně zahořkla, si přijdu ještě trochu mladá, ale bojím se, že k tomu nemám vůbec daleko.