Re: Ctižádost: požehnání nebo prokletí?

nelze takto jednoznačně pohlížet na svět - bud a nebo

- naše výchova určitě potáhla kluky nahoru,dnes jsou pracovně i příjmově mnohem dál než my v jejich letech(27 a 29 let),ale zase narozdíl od nás se mohou věnovat a věnují jen sami sobě,své kariéře,nemají rodinu a ost.povinnosti,které s tímto souvisí,což je hodně podstatný rozdíl;nemají narozdíl od nás ani svoje vl.bydlení,na kterém my jsme museli sakra tvrdě fyz.pracovat,aby to k bydlení vůbec bylo;prostě zatím se víceméně baví

Nedostatek sebevědomí jim rozhodně nechybí,ale nevím,nevím,jak moc se nám chtějí vyrovnávat-na to prostě nemají,jak svojí akceschopností,tak možnostmi (šíleně drahé bydlení v brně,kde see oni drží jak veš v kožichu),manžel je velmi schopný-zručný,na toho v tomhle nemají ani zdaleka,alespon ten mladší určitě,a má velký také všeobecný rozhled.

Ale my bychom si přáli,at se nám chtějí nejen vyrovnat,ale at jsou ještě lépe, o hodně dopředu než my,a my už pak k nim budem se obracet jen pro radu,budem rádi takoví jakoby nesvéprávní,ale zatím nám to bohužel nehrozí,zatím kluci,když přijedou domů,tak jen čučí s otevřenou pusou,jak jejich otec sám položil podlahu,co zas máme nového a tak.

A jestli je ctižádostivost požehnáním či prokletím - to nevím,prokletím určitě ne,to vím dobře,bo ctižádostivá nejsem ani trochu,proč taky a přesto se prokletá necítím,spíš v pohodě
V tomhle je po mně spíš ml.syn,ten starší je celý tatka-na sš šlo synovi hodně o to,aby dosáhl na vyznamenání na vysvědčení a shodou okolností se taky dostal do třídy šprtů,kde se v tomto na tech.lyceu předháněli