Tak když se tu nadhodilo, že je málo témat od skutečných nicků, založím tedy jedno, které mi vrtá už chvíli hlavou: Jak je to vlastně s bolestí v běžném životě. Nemyslím bolest psychickou ani bolest, když se třísknu do něčeho a za pár minut/hodin je to dobré. Mám na mysli dlouhodobou bolest, třeba i slabou, na hranici nepříjemnosti, které je v životě přítomná po týdny, měsíce nebo roky. Nakolik je bežná ve vašem životě? Jak se to mění s postupujícím věkem, nakolik je to otázkou vysokého/nízkého prahu bolesti daného člověka?
Já třeba s určitým druhem bolesti žiju od "nepaměti", narodila jsem se s VVV dolní končetiny a od 6 let se přidala silná skolióza páteře, takže záda a kyčle mě pobolívají od mala, jen se ta bolest různě mění od slabé, kterou skoro nevnímám, po občasně obtěžující. Nějak to už moc neřeším, dokud mi třeba fyzioterapeut nezačne ty moje "uzly" rozmotávat.
V poslední době ale mám pocit, že se přidávají další "bolístky", které vždy řeším pár týdnů a sotva dořeším (nebo i dřív), tak se vynoří něco dalšího - krk, mezilopatkové svaly, kolena, pánev, různé úpony atd. Snažím se cvičit, protahovat, při bolesti šetřit, ale sedavé zaměstnání se po 20 letech projevuje. Manžel se chechtá, že už jsme ve věku, kdy "když se ráno vzbudíš a nic tě nebolí, tak seš mrtvej" - no mně se to v době lehce před čtyřicítkou zdá dost předčasné
Jak to máte vy - máte bolesti a jak s tím pracujete?
Mám pocit, že to je hodně i subjektivní, já mám bohužel dost nízký práh bolesti a vnímám ji brzo, moje máma třeba tvrdí, že ji záda poprvé bolela až v 65 letech, ale ona signály svého těla od mala ignoruje, práh bolesti má vysoký a dokud se udrží na nohách, tak to neřeší.
Tak se plácám mezi dvěma přístupy - nepozorovat se pořád, snažit se fungovat a drobnější nepohodlí nevnímat, no a na druhé straně si říkám, že se mi tělo něco snaží říct a je potřeba to řešit dřív, než bude problém velký a třeba neřešitelný. Co myslíte?