Re: Podmínky pro návštěvy v domově pro seniory

Mám maminku 3 týdny v domově pro seniory. Naposledy jsem ji viděla 15.září na LDNce, kam přišla z nemocnice 14.září. 2x po sobě jsem ji tedy navštívila, pak už jsem jenom nosila věci a občas jsme si mávaly přes okno, byla hned v prvním patře. Na domov pro seniory, jeden z největších v Praze, jsme čekali rok a 3/4. Ještě mi dovolili navštívit prázdný pokoj, který pro ní mají, ale pak už jsem jen dopravila věci, nemohla jsem se s ní vidět ani při převozu, ani jí věci srovnat a uspořádat. Neznám pečovatelky ani sestry na oddělení. Pouze je kontaktuji telefonicky. Některé jsou dost nepříjemné, jako kdybych je bůhví jak otravovala, když chci nějaké informace. Při převozu navíc maminka dostala covid. Převoz sanitkou, kde byla sama se saniťákama, trval zhruba 10 minut. Pozitivní test jí zjistili po týdnu v domově. Ten první při nástupu byl negativní. Navíc byla hned od začátku v karanténě, takže prý to musela dostat při převozu...Naštěstí neměla žádné příznaky, pouze lehčí rýmu, měřili jí teplotu a tlak 3x denně. Nyní je již negativní. Telefonujeme si s ní denně, pokud zrovna nemá telefon vybitý, zablokovaný, nebo neleží na stolku dál od postele. Maminka je již málo pohyblivá, má parkinsonovu nemoc, silný třes rukou, je třeba ji krmit, má poruchy paměti. Zapomíná jak telefonovat a tím, jak se jí třesou ruce, mačká víc, než by měla a zablokuje si to.
K těm podmínkám návštěv - u nás si musíme test zařídit a zaplatit sami. Platnost 48 hodin. Jak dlouho mě nechají s ní na návštěvě a kde se bude konat, zatím nevím. V pondělí budu kontaktovat sociální pracovnici. V pátek jsme dostali mail, poté jsem se jí nemohla dovolat. Čekám, zdali nebudou testy zadarmo, slyšela jsem něco o 18.prosinci. POkud nic, před Vánocemi si ten test udělám, abych ji mohla jednou navštívit. Je to opravdu smutné...
Až do léta bydlela sama, ale stav se poslední 3 roky neustále zhoršoval. Nejdříve jsem zařídila donášku obědů, pak pečovatelku, potom chodila denně i domácí péče a já, kdykoliv bylo třeba. Navíc s ní bylo opravdu těžké vyjít, ale to patří i k té nemoci. Domů jsem si jí vzít nemohla. Bydleli jsme do léta v 3+kk, děti kluk a holka (nyní 10 a 15)v jednom pokoji, v obýváku samé okno, šikmé rohy, spát se tam nedá. 3 roky jsem sami hledali něco většího.
Sama pracuji, manžel podniká a je neustále vytížený. Syna odpoledne vozím na kroužky, učím se s ním (opravdu to sám nedává), trénujeme na kytaru, do toho prakticky supluji doučování i u dcery, která je v devítce v matematické třídě. Když byly děti malé, byla jsem prakticky bez hlídání, jelikož mamka už tenkrát moc nedávala. Nikdy jsem nezažila víkend bez dětí. Když později jely na tábor a já jsem chodila do práce, byl to pro mě doslova svátek. Ať mě tedy nikdo nesoudí, že jsem si nezvala maminku domů...