Re: Pocity z různých domů

Nikola Šuhaj loupežník je jiná postava než Jánošík. Jánošík tuším žádnou chalpu s lidmi nezapaloval a nebyl to psychopat ani násilník.
Četla jsem i Nikolu Šuhaje loupežníka - ani o něm si nemyslím, podle toho co je v té knížce, že by to byl vyloženě psychopat a násilník. Loupil, kradl, ale co se pamatuji, tak při loupežích nevraždil. To o čem píšeš, to v knize, je, myslím, že Šuhajův bratr (byl velmi mladý, ještě nedospělý) s někým nebo jen kumpáni bez bratra zapálili chalupu myslím bývalého kumpána o němž si mysleli, že udává, lidé utekli, dobytek uhořel...měla to být výhružka, co se pamatuji, lidé myslím, neměli uhořet a neuhořeli, ale dobytek uhořel a přišlo mi to nesmírně kruté. Jestli měli uhořet i lidé, no tak to bylo úplně strašné.
Ono tam bylo mnohem více krutostí, těm chudým vesničanům za války umírali děti hladem, protože bohatí židé i nějaké povinné příděly, které měli být na příděl zadrželi nebo draze prodávali. Pak si vybavuji, že tam byl příběh, ženy a muže, žili na samotě a jeho žena byla údajně bosorka, údajně se převtělovala o půlnoci v kobylku a jezdila s ním-mužem a on byl celý schvácený a takto mu usilovala o život, on na ni vyzrál a přikoval ji a ráno ji našli (opět proměněnou z kobylky v ženu), na posteli přitlučenou k posteli, tuším, že vykrvácenou... no prý bosorka, jaké dospívající jsem to přešla jako romantickou povídačku, když jsem to četla v dospělosti mrazilo, mne, že on mohl být - sakra, teď mi vypadl ten termín, no je to nikoli zcela výjimečné psychické onemocnění, má živé představy a v těch dokáže i zabít člověka domnívajíc se, že je to někdo jiný. Tak mne jako dospělou mrazilo, k čemu tam asi došlo a jak zabil psychicky nemocný člověk nevinnou ženu a jak z toho ještě vznikla pověst o zlé bosorce.
Pak mi jako "dítě" konce 20. století a žijící převážnou část života v demokracii v Nikolu Šuhajovi mrazilo, když jsem četla o šikanování Šuhajovi rodiny četníky. Jako dospívající jsem to opět přelétla, tehdy mě nejvíce zajímal a zaujal ten milostný příběh Nikoly a Eržiky, až jako dospělé matky dětí mi běhal mráz po zádech, co ta šikana od četníků též znamenala, budili celou rodinu několikrát za noc (v rodině malé děti), otce (možná i starší bratry), před dětmi bili... Tak mne přišlo i zajímavé, jak jsem ten příběh (od Ivana Olbrachta) vnímala jako -náctiletá a co jsem na něm vnímala o 20 let později jako matka od rodiny.