já mám ze závislostí panickou hrůzu - moje největší noční můra je pocit bezmoci a představa, že jsem ovládána něčím zvenčí je prostě děsivá... alkohol jsem vždycky snášela velmi dobře, dobře ho moje tělo i odbourávalo (dědictví po tátově rodině asi
), jako hodně mladá jsem pila velmi mnoho, ale opilá jsem byla jen párkrát, měla jsem dobře naučené pokyny o tom co se smí a nesmí míchat, jak průběžně jíst a podobně... opila jsem se vždycky jen díky své hlouposti... cigarety mi chutnají, ale nikdy jsem si závislost nestihla vytvořit, dám si třeba 2-3 za rok
nejvíc jsem vykouřila po maminčině smrti (možná 10-12 cigaret během 2-3 měsíců), než mi docvaklo, že ani nejde o tu cigaretu, ale o ten rituál - jela jsem autem, někde zastavila, sedla si venku a dala si cigaretu - pak už jsem jen zastavila, sedla si a zírala do blba 10 minut, stejně jako před tím, jen bez té cigarety a stačilo to... teď už téměř nepiju vůbec (je pro mne důležité mít jistotu, že kdykoliv bude třeba, mohu řídit)...
ale z mládí si pamatuju, jak jsem chodila s jedním klukem jakože na vážno (představila jsem ho rodičům), a jak jsem se kolikrát přistihla, že si dám víno jen proto, že pak je mi tak nějak lépe a ten kluk je pak taky nějak lepší
nebo že jsem si do coly objednala vodku (protože ta není cítit na rozdíl od rumu) - takové ty drobné okamžiky, co přesně vedou do temnoty... nebo potom o něco později, jak jsem se z práce těšila domů, až si dám naloženého melouna... a že jsem v té době jedla ovoce velmi velmi často naložené v alkoholu... a když jsem se pak jednou po "melounu" nemohla dostat z vany, začala jsem tušit problém...
alkoholové opojení pominulo tak nějak přirozeně se zdravotními problémy (léky), pak přes postupná těhotenství, kojení a potřebou řídit...
možná, kdyby to s tím původním klukem dopadlo jak plánoval on, nejspíš bychom bydleli vedle (u) jeho rodičů a ta cola s vodkou by mi možná časem přerostla přes hlavu taky...