Bolestné rozhodování

Vážení přátelé,
jsem ráda, že máme možnost na této stránce hovořit o interrupci. Včera jsem se zúčastnila v Parlamentu ČR diskuse nebo spíše semináře pořádaného pod záštitou P. Buzkové, který nesl název "Plánované rodičovství a interrupce" - brzy se na toto téma objeví článek, doufám, že mi ho některý z deníků otiskne. Víte...mj. byl přítomen i MUDr. Uzel, člověk mi velice nesympatický - a to volím jemná slova, abych nevypadala jako nevychovanec :-) Proč to všechno říkám? Jde o to, že všechny příspěvky, které přišly po mém do této diskuse a hovořily na téma "nechtěné těhotenství", "nemocný plod", "znásilnění" apod. vlastně doslova znamenaly rozsudky smrti. Maminka paní Darja se tak trochu rozčílila nad tím, co napsal pan Petr o čtvrcení dětí...uznávám, že to, co pan Petr napsal bylo drastické a možná do jemné diskuse nevhodné. Ale rozhodně to bylo pravdivé. Miniinterrupce není vůbec nic jiného. Odsávačka dítě neroztrhá?? Zvláště, když je tak maličké a jemňounké tělíčko vystaveno sátí silnějšímu než je například sání vysavače? Bohužel - forma zabití je jiná, ale cíl a konečný výsledek stejný u každé metody potratu. Metody potratů jsou dobře popsány na http://www.prolife.cz/informace/index.phtml?cl=17
Víte, i my zastánci života, zvláště ženy, uvažujeme o důvodech, které vedou k tak samozřejmému vyslovení "Ano" v tzv. obtížných případech. I když často býváme napadáni, že jsme v "osidlech těch totalitních katolíků" apod., bereme v úvahu těžké sociální podmínky, bolestnou zkušenost znásilnění nebo těžké vývojové vady plodu. Mám kamarádku, jejíž příběh je zase popsán zde: http://www.prolife.cz/svedectvi/index.phtml?cl=226
Takové ženy jsou pro mne hrdinkami. A toto je příběh maminky postiženého dítěte. Telefonuji jí velmi často a na malou Alžbětku je velmi hrdá. Víte, sama přiznává, že to co jí dává ona, by jí její přechozí zdravá holčička nikdy dát nemohla...a to se stále ještě neví, jestli maličká neumře - spíše na to lékaři stále čekají. My, které jsme to nezažily, v tom vidíme pouze velká traumata, trápení, bolest a trpkou zkušenost. Ale ona a mnohé jiné maminky v tom vidí radostnou zkušenost a seberealizaci s nárokem na patřičnou hrdost na sebe samotnou jako ženu - což opravdu plně chápu.
Asi jsem opět odbočila....otázka potratů má mnoho hledisek, ale východisko by opravdu mělo být jen jedno, a to život.
Často se nám, zastáncům života (a zrovna včera jsme byli opět takto napadnuti) vytýká, že "strašíme lidi" hrůznými obrázky zabitých dětí a čísly a fakty a metodami apod. Možná, že je to děsivé dovídat se pravdu o tom, jak funguje tento velký obchod s potraty, ale rozhodně to není lež. Obrázky, které jsou na http://www.prolife.cz/informace/index.phtml?cl=16 (pozor! jedná se opravdu o fotografie velmi drsné - ony ty odpakové koše na tělíčka jsou opravdu plné nechutností :-() jsou rozhodně skutečné, nikoliv montáží nějakých fanatiků. Stejně jako popisy metod potratů. Ne všechny se používají v ČR, ale znovu zdůrazňuji, že i když je forma potratu vždy jiná a individuální dle ženy a stáří plodu, vždy je výsledkem smrt. Paní Darja píše : "Ono čtvrcení dítěte a vysávání mozku jsou často používané metody hlavně církví k zastrašování dětí a ukázky toho, jaká je potrat vražda" - rozhodně nejsou tyto metody použity k zastrašování dětí, ani lidí. Jsou jen čistou pravdou, nezavírající oči před takovým zlem, jakým bezesporu interrupce je. A vůbec nejde o náboženství ani o postoj katolický, ale o postoj ryze lidský. I sám MUDr. Uzel, který má s katolictvím pramálo společného v pozitivním smyslu slova, přiznává, že "potrat je zlo" - a je přeci nepřirozené vědomě kývat na souhlas zlu, nebo jej dokonce podporovat, či k němu mlčet...ne?
Paní Darja dále pokračuje zkušeností maminky, které bylo na psychiatrii doporučeno dítě zabít. Ona si jej přesto nechala, dala mu šanci, ale teď jej paní Darja lituje, neboť "Za patnáct let svého života zná jen nemocnice, domácí postel a matku." A dodává, že nejde o plnohodnotný život. Víte, když někdo takto rigorózně zhodnotí kvalitu života někoho jiného, děsím se dovést toto všechno do konce - dát těmto myšlenkám závěr, ze kterého mi běhá mráz po zádech. Je to opravdu totéž, co si myslel Hitler, on totiž Židy zprvu vyvražďoval proto, že si byl JIST, že oni nemohou žít kvalitním životem, neboť k tomu nemají rasové předpoklady. Když místo Hitlera dáte babičku, tetičku, sousedku a místo slova rasové dáte předpoklady zdraví, dobré rodiny, šťěstí v podobě kamarádů, zdravé mysli apod. můžeme založit nové koncentrační tábory pro všechny, jejichž život nám nebude připadat plnohodnotný. Děti s Downovým syndromem - například - jistě také nesplňují ona náročná kritéria plnohodnosti života, ale přesto bývají velmi šťastné - žijí prostě v jiném světě...matky 19 dětí jsou velmi chudé, stále vyčerpané, ale šťastné a tyto děti nejsou ochuzeny o nic víc (myslím na konkrétní případ) než o televizi, video, počítačové hry a dobrou šunku, kterou máma nahradí kozím sýrem. Berte to jako nadsázku...já chci jen ukázat, že hodnotit štěstí či neštěstí v životě je opravdu velmi nebezpečnou záležitostí...

A problém nechtěných dětí? MUDr. Uzel a jeho okolní spolupracovníci se stále ohánějí výsledky výzkumu prof. Matějčka, Dytrycha a Prokopce. Včera také pan prof. Dytrych měl na semináři příspěvěk. Rozhodně souhlasím s tím, že nechtěné děti jsou problém a výzkum nijak nezlehčuji, beru jej vážně a hodlám z něj čerpat pro svou práci a pro své názory. Vážím si jí. Ale nechtěnost nevyjadřuje stav dítěte, ale stav rodičů. Oni nechtějí nechat žít...podporuji plně instituty anonymních porodů a specilizovaná gynekologická pracoviště nabízející ženám poporodní péči o ně a zajištění předání dítětě, které nebylo chtěné do adopce. A to by mělo být krajním řešením...dětství je velkým traumatem - nepochybně, ale nejen u nechtěných dětí. Často i u dětí, na které se jejich rodiče těšili. Takže proč to komplexně neřešit jinak.

I já jsem byla rozhodně nechtěné dítě, přesto jsem se narodila. Mé dětství by bylo možno charakterizovat jako traumatické a vím, že mé mnohé problémy dnes pramení z oněch zranění, které mi dětství uštědřilo, ale rozhodně mohu říci, že jsem na světě ráda a i když je pro mne¨má nechtěnost a mé dětství bolestnou zkušeností, smrt bych si jistě nevybrala dobrovolně....