tři dcery

Ahojte,
jako mamina tří dcerek jsem se rozhodla také přidat svou trošku do mlýna.
Já uši píchnuté nemám, protože moje starší sestra měla a dodnes má s náušnicemi a dírkami v uších problémy. Nikdy jsem neměla chuť náušnice nosit (moje mamka je nenosila, sestra je nosila), nikdy mě ani moje teta (zdravotní sestra) nedokázala přemluvit, abych si uši nechala píchnout. Náušnice by ze mě hezčí holku neudělaly, spíš "divného" kluka, oslovovali mě "chlapečku", i když jsme měla sukni a to mě teda štvalo víc, protože jsem s tím nic dělat nemohla. I když jsem nikdy nebyla moc na parádu, řetízky a prstýnky se mi líbily. Ale náušnice mi přišly fakt zbytečné a často pro zlost (třeba když je spolužačky musely sundavat před tělocvikem, když se jim nějaká ztratila, když ségru bolelo ucho...). A to, že jsem holka a nemám náušnice, vadilo vždy jen mému okolí nikoliv mně.
Když jsme čekali první dítko, zeptala jsem se manžela na názor, co on a náušničky v případě dcery. No a nebylo co řešit, manžel byl spíše proti, já zcela proti (v miminkovském věku) a tak jsme zbytku rodiny oznámili, ať v případě narození holčičky nekupují náušnice, protože je malá stejně mít nebude. Snaha byla, přesto jsme si lehce znepřátelili jednu tetu, ke které se naše přání buď nedoneslo nebo ho odmítla respektovat. Jemnému nátlaku, že když už má malá náušničky, že by měla mít i píchnutá ouška, nebylo pro mě zas tak těžké odolat, protože já na nátlak reaguju většinou odmítavě. Po těchto zkušenostech u dvojčat už nikdo náušnice neřešil.
Nemíním svým holčičkám bránit v parádění, i když mně to nikdy nic moc neříkalo. Naopak, vyhovuje mi, když jim (teda zatím hlavně té nejstarší) jejich babička (manželova maminka) půjčuje různou parádu, sama často chodí hodně nazdobená, jsem ráda, že mají ve své blízkosti někoho, kdo má rád šperky a umí se i oblékat a učesat, aby se líbil. Lenička jakoby to měla v krvi od narození, každý nový kousek oblečení okamžitě zkouší před zrcadlem, náramek si udělala z jakéhokoliv kroužku už před prvními narozeninami a culíček měla učesaný hned, jakmile nám to její chmíří dovolilo. Prostě princeznička se vším všudy. Jenže culíček se brzy znelíbil, protože byl nepohodlný (třeba v autě, kdy se nemohla opřít, jak se jí zachtělo, nebo pod čepicí, kde se zaručeně rozcuchal..) a bylo stále potřeba ho upravovat a přečesávat, pokud měl být k něčemu. Sama si řekla, že chce ostříhat, protože s dlouhými vlásky je moc starostí a tahá to při česání. Tak je ostříhaná a moc spokojená (a já taky, protože jí to sluší ještě víc než s culíkem). Lence v době rozhodování o délce vlasů byly dva roky a tři měsíce.
Mně náušnice přijdou zbytečné stejně jako make-up, píchání uší je pro mě zbytečný zásah do těla. Pokud ale některá z mých holčiček přijde, že náušničky chce a bude je chtít, i když bude vědět, že píchání oušek bolí a když náušničky vyndá, že zůstanou ouška propíchnutá, necháme jí ouška píchnout. Ale stejně tak, jako si Lenka rozhodla o délce svých vlasů, rozhodne si o píchání uší ona a ne my. Pro mě totiž bylo vždy důležitější mít možnost volby než něco mít nebo nemít.